čtvrtek 29. října 2015

Stinné stránky života mimo domov

         V uplynulých 19 letech mého života jsem díky svým rodičům poznala několik světových měst a zemí, navštívili jsme Japonsko, rok žili v ruské Kazani. Před dvěma lety jsem měla to štěstí být součástí výměnného pobytu v Chicagu, což bylo poprvé (a zatím naposledy) kdy jsem se podívala do Spojených států. Během let strávených v Jižní Koreji jsem se již v dětství naučila, že každý člověk je jiný, že odlišné národy mají své vlastní pravidla a zvyky, které se mám snažit poznávat. Potkala jsem skvělé lidi ze všech kontinentů a spřátelila se s lidmi z rozdílných kultur. Cestování se stalo oblíbenou součástí mého života a můj to-go-list by vydal na pět stránek. Život mimo domov rozhodně rozšiřuje moje obzory, učím se nový jazyk, ochutnávám cizí jídla, objevuji nádherné kouty světa. Každá mince má však dvě strany, a život tisíce mil od domova není výjimkou.

         Když jsem letos opustila rodinné hnízdo, samozřejmě jsem nečekala, že vše bude růžové. S některými negativními věcmi jsem počítala, u některých mě překvapil jejich rozsah, a další určitě přijdou časem. Zde je seznam těch, které mě potkaly před odjezdem a během prvních měsíců:


1) Před odjezdová jízda na emocionální horské dráze

Po přijetí na UIC jsem zažila několik probdělých nocí, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli odjet či ne. Když jsem se rozhodla odjet, často jsem se budila s otázkou, zda je to správné. 


2) Způsobila jsem smutek

Pochopitelně, málokdo vám řekne do očí, že není zrovna nadšený z toho, že chcete začít život jinde, bez něj. Já mám kolem sebe tak úžasnou rodinu a přátele, že mi většina z nich opakovala, že pokud budu šťastná já, budou i oni. Od jejich přátel a intuitivně ale vím, že to byla přetvářka. Omlouvám se, že jsem odjela a nechala za sebou lidi, kteří chtěli, abych zůstala.

pondělí 19. října 2015

Midterms aneb Nespíme, studujeme!

Pravidelný skype s prarodiči

     Včera jsem volala na Skype s prarodiči, kteří mi připomněli, že už jsem dlouho nenapsala příspěvek na blogu a nepřidala fotky z nějaké zábavné události na Facebook. Důvod je jednoduchý, tento týden máme midterms, neboli testy v polovině semestru. A tak jsem posledních několik dní strávila převážně nad sešity, v knihovně a školní cafeterii.

     Drtivá většina midterms je v podobně písemných testů, já tentokrát píšu jen dva - z Východní civilizace a korejštiny. Zároveň mám z korejštiny krátkou ústní zkoušku. Studijní materiál z Východní civilizace obsahuje témata jako Koryo Korea, Budhismus, Klasická čínská filozofie, Mongol Empire (jak se tohle řekne česky?) a několik rozborů děl básníků, filozofů a myslitelů. Samotný test bude obsahovat 60 otázek, odpovědi budeme zaškrtávat v možnostech. Test z korejštiny bude obsahovat porozumnění textu, krátké psací cvičení, gramatiku a slovíčka. V obou předmětěch platí ''relative grading'', což znamená, že 40% třídy dostane A, 40% B, 20% C. Zatímco u korejštiny mě tento fakt stresuje, jelikož je nás ve skupině jen 11, což znamená, že pouze čtyři lidi můžou dostat nejlepší známku, u Východní civilizace mě naopak mírně uklidňuje. Na přednáškách je přes 200 studentů a říká se, že většina se na ''cilivizace'' (máme povinnou východní i západní) neučí, takže člověku stačí mít přes polovinu správných odpovědí a měl by se vejít do vrchních 50%. Uvidíme.

pátek 9. října 2015

Co se učím o životě daleko od domova

     Vysoká škola sama o sobě je novou kapitolou života. Nový styl učení, noví spolužáci, nové rozvržení času. Pokud se rozhodnete jít na školu do jiného města, přibývá nové bydlení, dojíždění, větší samostatnost. Pokud se rozhodnete studovat v jiné zemi, přibývá nový jazyk, nové zvyky, nová měna, jiné ceny, mnohem větší osamostatnění a nový způsob života. No a pokud odletíte na jiný kontinent jako já, jediné, co zůstane při starém je vaše jméno. (Vážně, Korejci i odlišně počítají věk.)


1. Život začíná tam, kde končí naše comfort zóna
    Nesnášela jsem chodit mezi nové lidi, nikoho neznat, bavit se s někým cizím. V Česku jsem měla spoustu kamarádů a neměla jsem potřebu hledat si další. Když jsem přijela sem, naprosto se můj postoj změnil. Tím, že bydlíme všichni na campusu, jsme nuceni se potkávat, komunikovat, zajímat se. Denně se pozdravím s x studenty a několik nových jich poznám. Obědváme spolu, sdílíme zážitky, společně se učíme. A je to to nejlepší, co se mi kdy stalo. Vystoupila jsem z pohodlného stínu domova, kruhu přátel a vstoupila do neznámého, abych se naučila, že život mimo naše obzory je nádherný.


2. Všechno stojí peníze - hodně peněz
    Minulý týden jsem si šla koupit velkou termosku, abych si na hokeje mohla dělat čaj či svařák. Při pohledu na cenu (okolo 500kč) jsem si postěžovala, že by mě levněji vyšla nová košile. Metro, jídlo, praní oblečení. To samé talíře, příbory, hrnky, houby na mytí nádobí nebo čistič koupelny. Nikdy mi nedošlo, že věci, které doma vnímám jako samozřejmé, berou z peněženky tolik. Když mi rodiče říkali, že stále neznám hodnotu peněz, měli pravdu. Žasnu nad tím, kolik živobytí vlastně stojí.

úterý 6. října 2015

Realita lepší než sny

     Během čtyř let, kdy jsem chodila na gymnázium v Praze, jsem denně snila o tom, jaké by bylo vrátit se do Koreji. Představovala jsem si, jak se budu cítit, až budu znovu procházet ulicemi Soulu nebo jaké bude obejmout staré kamarády. Jelikož máme ve zvyku vzpomínky si zveličovat a časem upravovat, několik lidí mě varovalo, že své vzpomínky dělám růžovější než doopravdy jsou a že možná budu zklamaná, že Korea není taková, jak jsem si ji celé roky vybavovala. Anebo, že když se budu příliš moc těšit, tak se něco zkazí. To se taky říká, ne? Radši nemít velké očekávání, abychom nebyli smutní, když se nesplní.

     Naštěstí jsem příliš tvrdohlavá na to, abych pochybovala o pravosti mých představ, a zároveň se dokážu tak moc pro něco nadchnout, že si nepřipustím, že by to nemuselo vyjít dle plánu. A tak jsem v srpnu nastoupila do letadla nadšená, natěšená a s očekáváním, že Korea bude přesně tak skvělá, jak si ji pamatuji.
     Nyní mám za sebou třetinu semestru, a v noci se mi nechce spát, protože každý nový den je lepší, než jsem si kdy dovedla představit. Samozřejmě, jsou zde stinné momenty a hodiny. Škola je hodně náročná, máme hromady úkolů a učení, rozebíráme těžké texty psané složitou angličtinou, Korejci jsou učením posedlí a vzhledem k relativnímu známkování (Pouze 40% studentů může mít z předmětu A, 40% B, 20% C a hůř) tu panuje rivalita. Občas se mi na přednášky nechce a kvůli minimální toleranci absencí se musím donutit, po většinu týdne strávím více hodin školní přípravou než spánkem a jeden týden na campusu mi někdy připadá jako věčnost. Přesto to jsou jen stinné momenty. Nikdy ne dny.

sobota 3. října 2015

N Seoul Tower

     Soulská vyhlídková věž se nachází na hoře Namsan (243m), kolem ní je nádherný park, kde mnoho lidí pravidelně tráví víkendy. Má 236.7m, je otevřená 365 dní v roce a je jedním z největších lákadel hlavního města. Nahoru k věži se dostanete buď autobusem, lanovkou, či po svých. Já jsem se nahoru vyrazila stejně jako desítky dalších pěšky. V délce celého kopce jsou vybudované cesty, schody a odpočívací místa, takže mnoho lidí tráví výšlapem na horu a přestávkami v parku celé dopoledne. Po úspěšném zdolání kopce nahoře pod věží čeká několik restaurací, kaváren a obchodů se suvenýry. Nechybí plochy, které slouží k zavěšení zámků pro páry, či přátele. N Seoul Tower má podobnou symboliku jako pražský Petřín, vedle turistů slouží jako romantické rande.