čtvrtek 15. prosince 2016

Vánoce v Koreji

     Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,... Letos budu po pěti letech slavit vánoční svátky zase v Koreji, a protože se mě na zdejší způsob slavení všichni ptají, rozhodla jsem se Vám místní vánoční atmosféru přiblížit v následujícím krátkém článku. 


Můj univerzitní campus

     Když jsme byli v Koreji na Vánoce šest let po sobě v letech 2005-2011, svátky tu ze začátku téměř nikdo neprožíval. Vánoční dekorace se tu daly sehnat až ve druhé polovině tátova zdejšího působení, živé vánoční stromky byste tu hledali jen stěží a dárky si tu nerozdával už vůbec nikdo. 
     Nicméně za poslední roky se celá Korea hodně poameričtila, o čemž jsem se zmiňovala již v několika příspěvcích. Dnes je v každé větší ulici Starbucks, konají se tu Halloween party a prodávají se čokoládové balíčky na Svatý Valentýn. Tudíž i Vánoce získaly své místo v reklamách, nákupních centrech a restauracích. Ulice ve městě jsou vyzdobené, v obchodech hrají koledy (převážně anglické) a v kavárnách servírují sezónní horké nápoje. Dekorace se tu dají sehnat v každém větším obchodě s nábytkem či doplňky, dokonce se i ve velkém prodávají, což je pro mě záhadou.
     Většina Korejců totiž doma Vánoce neslaví. Nemají stromeček, nedávají si dárky, nevaří slavnostní večeři, ani nedodržují žádné jiné tradice, které by se daly přirovnat k těm západním. Vánoce jako svátek jsou tu pojímány spíše jako speciální událost pro páry, které si vymění symbolické dárečky nebo zajdou do restaurace na dobrou večeři, nikoliv jako rodinný čas. To, že Korejci neslaví Vánoce je o to překvapivější vzhledem k tomu, že je tu velké procento křesťanů, nicméně ti chodí pouze na speciální vánoční mši do kostela.

neděle 4. prosince 2016

Chci od života víc

     Často mě přemáhaly tendence zůstat ve své pohodlné bublině, žít starý známý stereotyp s pěnezmi na účtu, prarodiči hodinu cesty od domova, maminkou za zády a zábavnou prací. Nač se všeho vzdávat? Proč vše opouštět a začínat v Koreji od nuly? Protože chceš od života víc, jako bych slyšela.


     Na střední škole jsem žila ve svém spokojeném stereotypu škola, tenisový trénink, domů. Občas do kina, s kamarádkou na kafe, s partou na drink. V létě k moři, v zimě na hory. Když jsem si něco ušetřila z kapesného (protože brigádu jsem měla tak jednou za rok), tak jsem si koupila boty, kabelku nebo maxi drinky na narozeninové oslavě. Dělala to tak většina lidí, takže mi to nepřipadalo divné. Vždycky jsem chtěla jet na lázeňský pobyt, ale nebyl čas, peníze, vhodná doba,.. Několik let jsem chtěla jet do Vídně na vánoční trhy, ale taky to nevyšlo. No a co, nevadí, holt to vyjde příště.
     Když jsem na konci třeťáku skončila s tenisem, vydělala si první peníze trénováním a měla po dlouhé době volné prázdniny, odjela jsem s kamarádkami do Budapešti. Po třech letech mluvení o tom, že pojedeme, jsme konečně jely. V tu chvíli se to ve mně začalo lámat, protože jsem si uvědomila, že mi v dřívějším odjezdu nebránil nikdo jiný než já sama. Viděla jsem, jak jsem si sama splnila přání a chtěla jsem si splnit další. Začala jsem trénovat pravidelně a poprvé v životě mi na účet chodily částky, za které lze kupovat výlety po Evropě. Po první větší výplatě jsem si ale jeden den koupila značkové džíny, drahý parfém, dvoje boty a kafe ve Starbucks. Dneska bych si za to dala facku!

pátek 25. listopadu 2016

Přej a bude ti přáno

     Včera jsem byla pozvaná na sváteční večeři k americkočeské rodině, abychom v kruhu přátel oslavili Díkuvzdání. Rodina, která mě k sobě domů pozvala, mě včera viděla asi popáté v životě, přesto mě zahrnuli skvělým jídlem, laskavou atmosférou a svojí dobrotou. Díkuvzdání normálně neslavím, přestože díky za lidi, kteří mě v Koreji obklopují, vzdávám každý den, ale včera jsem měla slzy štěstí na krajíčku. V Česku tomu tak ale bohužel často nebylo.

     Když jsem odjela do Koreji, byla jsem šťastná, že odjíždím sama, s čistým štítem, bez nálepek, bez očekávání, bez vazeb na kohokoliv. Za poslední rok a půl jsem tu navázala několik přátelství, poznala jsem skvělé - i méně skvělé lidi - ale především jsem se zbavila negativních lidí v mém životě. Protože v Koreji je jich podstatně méně než v Česku.
     V žádném případě nechci tvrdit, že všichni Češi jsou omezenci, protože i mezi nimi mám výborné přátele, a hlavně Češi, které jsem potkala tady, jsou báječní. Spíš se zamýšlím nad tím, čím to je? Jakto, že Češi v Koreji se k sobě chovají mnohem lépe než Češi v Česku? Zahraniční zkušeností? Tím, že tady jsme sami, daleko od známého prostředí a vážíme si krajanů? Proč jsem tu za rok a půl nezažila urážku, potopení nebo podraz od kohokoliv? Proč se mi od chvíle, kdy jsem opustila Prahu, dýchá lépe?

sobota 19. listopadu 2016

Čajový dýchánek s mniškou, vstávání před svítáním, meditace v budhistických chrámech aneb Temple Stay

     Už jako malá holčička jsem vždy měla radost, když jsem někde mohla přespat, ideálně s přáteli. Na střední škole jsem se začala zajímat o náboženství, a jelikož jsou Jihokorejci velmi nábožensky založený národ, zdejší kultura mě fascinuje. Vliv na zdejší zemi měli v historii konfucianismus, šamanismus, budhismus, a v posledních staletích také křesťanství. Budhismus je tu doteď jedním z nejrozšířenějších náboženství. Po celé jižní části poloostrova jsou přenádherné budhistické chrámy, několik se jich nachází i v centru Soulu. Zároveň několik chrámů na různých místech nabízí Temple Stay, neboli přespání v budhistickém areálu. Přátel zde mám spoustu, proto bylo rozhodování bez rozmýšlení - tento víkend jsme s kamarádkami vyrazily na dvoudenní pobyt do chrámu Gemsunsa uprostřed národního parku Bukhansan. 
   
Buddha Hall
      Pobyt jsme si zarezervovaly v kanceláři Temple Stay poblíž Insa-dongu v Soulu, chrám Gemsunsa jsme si vybraly na oficiálních stránkách programu. Budhistických komplexů, které podobné pobyty nabízejí je přes dvacet, pobyty se liší aktivitami i délkou. V Soulu se lze zúčastnit i pouze odpoledních aktivit, ceremonií nebo čajového rituálu s mnichem. My si vybraly relaxační pobyt zaměřený na kulturní zážitek, který trval od pátku od 15h a byl zakončen sobotním obědem.
      Hora a národní park Bukhansan jsou v Soulu, takže se naše šestičlenná dámská výprava sešla na hlavním náměstí a autobusem jsme vyrazily do hor. Do komplexu jsme šly asi dvacet minut pěšky do kopce, daleko od hluku, milionů lidí, mrakodrapů a strastí velkoměsta. Já osobně do kopce šlapala po dvou týdnech spěchu a dělání práce do školy, takže jsem se těšila na slibované hledání vnitřního klidu.

sobota 12. listopadu 2016

Češi v Koreji: Cestovatel Petr


          V Jižní Koreji se za poslední dva roky vytvořila silná česká komunita, která společně pořádá sportovní i kulturní akce, pravidelně se schází v plzeňské hospodě ve čtvrti Gangnam a navzájem si zpříjemňuje život v zahraničí. Dlouhodobě žijících Čechů je tu sice jen něco málo přes 50, ale každý semestr se tu vystřídá několik desítek exchange studentů. Na svém blogu postupně představuji Čechy, kteří sem přijeli za rodinou, prací či studiem. Třetí u rozhovoru je Petr, který je v Koreji poněkolikáté, jižní část poloostrova procestoval křížem, krážem a momentálně studuje korejštinu v Soulu.



Petře, ty jsi v Koreji již poněkolikáté. Kdy jsi tu byl poprvé a jak se od té doby Jižní Korea změnila?

     Poprvé jsem přistál na Incheonu v roce 2009 jen jako stop-over při návratu ze Sydney domů. Korea a vůbec svět se samozřejmě neustále mění - co je z mého pohledu v Koreji významné je stavebnictví. Viditelně je místní stavebnictví agresivní, tedy o demokracii nemůže být řeč. Ale Korejky jsou nadále sexy a v Koreji mi chutná, na to je tu spolehnutí :)

Při svých prvních návštěvách země jsi hodně cestoval. Prozraď nám, kde všude jsi byl, kde se ti nejvíce líbilo a jaké místa by každý, kdo má tu možnost, měl navštívit?

     V roce 2009, když jsem tu byl poprvé, jsem objel města jako Soul, Busan, Yeosu, Gyeongju Andong/Hahoe a Suwon. O tři roky později jsem vyrazil na DMZ Tour (včetně jednoho kroku v KLDR v Panmunjonu), a opět jsem prochodil města Yeosu a Soul. Během současného pobytu jsem se podíval i do Japonska, z Koreji mám za sebou trasu Jeonju - Damyang - Jeju - Jirisan national park - Gyeongi - Soul - Muju / Taekwondowon. Nejvíce se mi líbí národní parky, ty jsou nádherné! A samozřejmě noční Soul.

středa 2. listopadu 2016

Tváří tvář neúspěchu

      Při přijímacím pohovoru na moji současnou univerzitu mi byla položena otázka, co ve svém životě považuji za největší neúspěch. Nedokázala jsem uvést jedinou událost. 
      Prohrála jsem sice desítky zápasů v tenise, což pro mě v den zápasu byla největší tragédie na světě a proplakala jsem stovky kapesníků, ale nikdy jsem nezažila vyloženě selhání. Ve škole jsem byla šprt. Z jazykové zkoušky TOEFL po mně Yonsei chtěla 95 ze 120 bodů a já na první pokus získala 104. Odmaturovala jsem se samými jedničkami. Byla jsem přijata na školu svých snů. Málokdy jsem něco nezvládla. A pak jsem se odstěhovala do Koreji a narazila do zdi. Bum! Prohrávám. Selhávám. Ztrácím. Každý den. 

Výhled na Anyang z hory Gwanaksan
      Od srdce nesnáším prohrávat. Ať je to v kartách, badmintonu, sázce o výsledek hokeje nebo v hádce s mámou. Od malička jsem paličatá a poprala bych se za to, abych měla pravdu, jedničku nebo první místo. Tělem mi proudí soutěživá krev a porážky nesu těžce.
      První velké zklamání přišlo, když jsem nedostala od školy žádné stipendium, mezitím co většina cizinců (Asiatů) ho má. Ačkoliv je na vině spíše diskriminace ze strany školy, protože stipendium nemá nikdo ze studentů, kteří vychodili střední školu mimo Asii, strašně mě to mrzelo (mrzí). Rodiče mi platí školné, které by nemuseli platit, kdybych měla lepší známky. Kdybych byla chytřejší, rodiče by ušetřili a mohli by peníze dát na něco důležitějšího.
      V loňském semestru jsem se potichu rozhodla, že udělám všechno pro to, abych dostala stipendium za prospěch. Měla jsem nad 90% z každého domácího úkolu, testu i eseje. V červnu mě čekaly závěrečné zkoušky, učila jsem se dnem i nocí a věřila, že tentokrát to zlomím a povede se mi získat finanční pomoc. Dva dny před první zkouškou jsem před usnutím dostala ohromné křeče do břicha. Bylo mi špatně i před další zkouškou. Čtyři dny na to jsem se slzami v očích hledala v neděli korejského doktora. Nikdo mi nerozuměl, většina ordinací byla zavřená. Nakonec jsem našla doktora, který neuměl ani slovo anglicky, ale po chvíli jsme se pochopili a dal mi nějaké prášky. Dopsala jsem zkoušky, odletěla domů do Česka a stále mi bylo blbě. Nesnědla jsem čtyři knedlíky u svíčkové, na kterou jsem se měsíce těšila. Neměla jsem chuť na štrůdl. Něměla jsem chuť na nic. Jako příčina byl asi po deseti návštěvách doktora stanovený stres.
      Za jarní semestr jsem dostala A+, A+, A+, A a jedno B+, jelikož jsem z jednoho předmětu získala jen 94%. Nedostala jsem ani setinu stipendia.

neděle 23. října 2016

Češi v Koreji: Studentka Tereza


          V Jižní Koreji se za poslední dva roky vytvořila silná česká komunita, která společně pořádá sportovní i kulturní akce, pravidelně se schází v plzeňské hospodě ve čtvrti Gangnam a navzájem si zpříjemňuje život v zahraničí. Dlouhodobě žijících Čechů je tu sice jen něco málo přes 50, ale každý semestr se tu vystřídá několik desítek exchange studentů. Na svém blogu postupně představuji Čechy, kteří sem přijeli za rodinou, prací či studiem. Druhá u rozhovoru je Tereza, která se v Soulu ocitla v mnoha rolích a žije zde několik let.



Terko, kdy a za jakých okolností jsi byla v Koreji poprvé?

     Poprvé jsem byla v Koreji v lednu 2013, kdy jsme se s rodinou vydali na týdenní “výlet“. Cílem této cesty bylo během sedmi dnů najít nové bydlení a mně a ségře školy. Zároveň to byla naše první návštěva Asie, takže jsme ve volných chvilkách rozdýchávali kulturní šok. Každý si tedy asi dokáže představit, že po tomto týdnu jsem měla opravdu smíšené pocity o tom, co mě další dva roky bude čekat. Každopádně mě trochu uklidňovalo to, že v tom nejsem sama, ale do Koreji se stěhujeme celá rodina, takže potom, co jsem se z tohoto týdenního maratonu vzpamatovala, jsem se celkem na asijské dobrodružství i těšila.

Momentálně tu studuješ magistra na Korea University, jedné z TOP 3 škol v Soulu. Proč jsi se rozhodla se sem vrátit?

     Potom, co jsem přijela do Koreji, jsem tu studovala tři semestry bakaláře. Měla jsem za sebou rok na VŠE a když jsem poznala zdejší univerzitu, byla to pro mě obrovská změna. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měla štěstí dostat se právě na jednu z TOP 3 škol, ale úroveň zdejšího školství byla opravdu znát. Když vám přednáší člověk, který má vystudovaný Harvard, hned vám to zvedne motivaci. Jelikož jsem ale nechtěla prodlužovat, tak jsme se po třech semestrech musela vrátit na poslední semestr zpět na VŠE a odstátnicovat. Když jsem odjížděla z Koreji, byla jsem na 99% rozhodnutá, že se sem chci vrátit na magisterské studium. Ale jak to tak bývá, po chvíli v Čechách jsem si tam zase zvykla a pomalu mě nápad vrátit se do Koreji přecházel. Nakonec jsem se ale rozhodla vrátit, protože jsem v tom viděla obrovskou příležitost a řekla jsem si, že domů můžu zdrhnout vždycky. Když jsem pak ještě dostala stoprocentní stipendium a možnost studovat zadarmo, už mě nic nemohlo přesvědčit zůstat doma.

sobota 15. října 2016

Organizovaný chaos aneb Myšlenky uplynulých týdnů

      Tento semestr mám problém s organizováním času. Mám pocit, že jsem neustále dva dny pozadu ve všem, co musím udělat, přestože v hlavě přemýšlím v horizontu dvou let dopředu. Eseje odevzdávám pět minut před deadline, doma už asi dva týdny nemám víno, chodím spát moc pozdě a vstávám moc brzo a nový článek na blog píšu už popáté.

      Z důvodů uvedených výše jsem ale žádný nový článek kromě rozhovoru s Kubou nebyla schopná dokončit a zveřejnit. Nakonec jsem se rozhodla, že svůj každodenní chaos odrazím i na blog, protože v tomhle závodě s časem silně zaostávám (což nikoho, kdo mě viděl běhat, nepřekvapí) a mohlo by se jinak stát, že další seriózní článek napíšu za rok. Dalo by se nicméně říct, že tenhle článek má taky šanci na úspěch, protože je o raw nápadech. Myšlenky a otázky, které mi poslední dobou probíhají hlavou, nemají spolu nic společného a vynořují se většinou, když se mám učit:

Campus na podzim

  • Podzim v Koreji je nádherný! Přes den je stále teplo, okolo 17 stupňů, ale ráno a večer už vyzývají k oblečení šály a užívání si studeného vánku.
  • V jednom z článků jsem již zmiňovala anarchii na silnici v Koreji. Co jsem tím myslela? V Koreji jsou semafory za křižovatkou, doprava se jezdí bez světel. Rozvážení jídel je v Soulu asi nejrozšířenější na světě, dovezou vám i donuty ke snídani, takže kdykoliv se ocitnete na silnici, uvidíte několik motorkářů s krabicemi jídla. Pro motorkáře neplatí žádná pravidla. Bez světel jezdí doprava, doleva i rovně. Když se jim nechce čekat na zelenou na silnici, vjedou na chodník a řídí se semaforem pro chodce. Taxi řidiči koukají na korejské telenovely, které jim běží místo navigace. Kdykoliv vyjdete v Soulu z baráku, spouští se hra ''Vyhni se motorovým vozům''.
  • Začátek semestru jsem nesla těžče. Mám letos hodně těžké předměty, hodně materiálu ke čtení, hodně úkolů, enormně chytré spolužáky a vzhledem ke zdejšímu píp-píp-píp školnímu systému tahle rovnice vede k pocitům méněcennosti a depresi. Narazila jsem do stěny, zlomila si nos a teď si ho postupně narovnávám, ale jde to pomalu.

pondělí 10. října 2016

Češi v Koreji: Exchange student Kuba


          V Jižní Koreji se za poslední dva roky vytvořila silná česká komunita, která společně pořádá sportovní i kulturní akce, pravidelně se schází v plzeňské hospodě ve čtvrti Gangnam a navzájem si zpříjemňuje život v zahraničí. Dlouhodobě žijících Čechů je tu sice jen něco málo přes 50, ale každý semestr se tu vystřídá několik desítek exchange studentů. Na svém blogu budu postupně představovat Čechy, kteří sem přijeli za rodinou, prací či studiem. První u rozhovoru je Kuba, který sem přiletěl v srpnu.


Kubo, ty studuješ v Rakousku, momentálně jsi ale v Koreji na jeden semestr jako exchange student. Jak tě napadla zrovna Korea a proč jsi se pro tuto zemi rozhodl?
     Studuji business a Korea je obchodně velice zajímavým partnerem pro celou střední Evropu. Proto mě zajímalo, jak tady vypadá business v praxi a jak se zde vyučuje. Moje rakouská univerzita mi nabídla spoustu zajímavých míst, ale nakonec mi nejvíce zlákala právě Korea.

středa 21. září 2016

Everland aneb Safari, adrenalin a žirafa zblízka

      V Jižní Koreji najdete několik zábavních parků, kam nadšeně denně míří nejen dětské duše. V Seoul Landu si můžete skočit bungee jumping, do Lotte Worldu se vydat v létě na venkovní ostrov a v zimě do části vnitřní a v Grand Children's Park se vyřádí ti, kteří ještě nemají parametry na vysoko postavené horské dráhy. Všem parkům tu ale kraluje rozlohou největší Everland, letos slavící 40.výročí 

      
Everland Resort se nachází ve městě Yongin, asi hodinu cesty od Seoulu. Každoročně tento park navštíví přes 7 milionů lidí a není se co divit. Vy se tam dostanete kromě auta i hromadnou dopravou či shuttle busem poskytovaným přímo parkem a ihned po příjezdu k branám parku se ve Vás probudí malé dítě toužící po fotce s maskotem.


úterý 6. září 2016

O rozhodování, odvážnosti a strachu

          Každý den je každý z nás vystavován stovkám rozhodování. Oblíbené dámské: ''Co si vezmu na sebe?'', občas až hodinové dilema. Někdy jsou rozhodnutí banální a pravidelná, že si je často ani neuvědomujeme a jednáme tak, jak jsme zvyklí. Co si dám k snídani? Koupím v obchodě celozrný chleba nebo rohlíky? Vezmu si s sebou deštník nebo ne? Občas nám rozhodování trvá déle, zvažujeme pro a proti, domýšlíme si důsledky naší volby. Přijmu pozvání na rande? Sehraju na rodiče divadlo, abych nemusel na test z matematiky? Koupím si do obýváků gauč nebo druhé křeslo? A jindy nám volba tak zamotá hlavu, že se ptáme kamarádů, hledáme na internetu, čteme motivační citáty o rozhodování, a nakonec se stejně dále ptáme, zda jsme zvolili správně. 

          Známe to všichni. Všichni jsme se někdy čelili velkému, strašidelnému rozhodnutí, u kterého jsme měli pocit, že když se rozhodneme, už nic nebude jako dřív. Všichni jsme někdy někomu radili, jak se rozhodnout, přestože jsme většinou byli stejně bezradní jako náš blízký, který žádal o pohled z jiného úhlu. A všichni jsme se někdy sami sebe ptali, zda jsme na dané křižovatce života šli správným směrem.

čtvrtek 1. září 2016

Prázdninová dobrodružství, rodinný krb a Korea očima druhých

     Do Koreji jsem v polovině srpna odletěla s celým týmem, tedy rodiči, sestrou a přítelem. Bydlíme v nádherném mrakodrapu v Anyangu, na předměstí Soulu, a každý den lovíme ne Pokemony, ale zážitky. Anetka si zdejší prostředí z dětství moc nepamatuje, Martin je poprvé v Asii, a tak se snažíme pojmout vše, co Soul a jeho okolí nabízí. A protože jsem dneska nastoupila do druhého ročníku na Yonsei, rozhodla jsem se pro malou fotodokumentaci našich prázdninových dobrodružství.
           
      Původně jsme chtěli navštívit druhé největší město na jihu poloostrova, Busan, ale vzhledem k tomu, že táta je každý den v práci a nikdo jiný nechce řídit mezi Korejci pět hodin auto (o anarchii na silnicích v Koreji jindy), bychom museli jet vlakem, což se nám letos nevyplatí. Výlet do Busanu jsme tedy nakonec stejně jako dovolenou na nedalekém populárním ostrově Jeju přesunuli na příští rok. Naopak jsme vyrazili k moři na západní pobřeží Anmyeondo, kde jsem byla již podruhé a tamní pláže jsou nádherné!
     Ve zbylých dnech jsme prochodili několik párů bot skrze Soul, Incheon či Anyang. Kromě historických chrámů a dalších míst typických pro turisty jsme byli na hikingu na hoře Gwanaksan, dováděli v aqua parku Caribbean Bay nebo si zvyšovali adrenalin v zábavním parku Seoul Grand Park. Nakoupili jsme suvenýry, oblečení, i korejské svačinky. Ochutnali jsme snad všechna typická korejská jídla, byli v čínské, japonské i mexické restauraci a dokonce i v české hospodě Na Zdraví, kde čepují Plzeň a Kozla! Korejské pivo nikomu z rodiny příliš nechutná, nicméně v konkurenci Hite a Cass suverénně vede Max. Soju, tradiční 13% korejskou pálenku, kterou místní pijí v obědových přestávkách jako coca colu, jsme si do lednice koupili pouze ochucenou ovocem, přesto se stále nevypila. Na druhou stranu korejské jídlo by celá rodina mohla jíst denně. Více než korejské BBQ mi chutná snad jen svíčková. Domácí. Ale o korejském jídle až příště!

      Kde jsme tedy všude byli?
  • Namdaemun Gate - historická brána do Soulu
  • Changdeokgung Palace - tradiční paláce
  • Caribbean Bay - aqua park, venkovní i vnitřní 

středa 17. srpna 2016

2/4 aneb Nový školní rok

          První rok studia na Yonsei University a dospěláckého života v Jižní Koreji je dávno za mnou, přesto na konci dnešního článku najdete fotodokumentaci toho, jak skončil můj kurz olejomalby, jelikož jsem na svoje veledíla dostala během prázdnin v Praze několik dotazů (Přestože o koupi neměl nikdo zájem, proč..) Každopádně od června, kdy jsem se vrátila do Stověžaté a jela na tour de hrady a zámky, zase utekl čas jako voda a hlásím se zpátky ze Soulu, kde brzy vypukne 2.díl z univerzitních učeben.    

         Před novým školním rokem je všechno jinak než loni. Kromě toho, že mi ubyly úspory na účtu a přibyly prášky na nervy na zkoušky, jsem si do Koreji zabalila celou rodinu. Táta podepsal smlouvu s korejským hokejovým týmem Anyang Halla, za který dříve hrál a nyní bude tým vést jako hlavní trenér. Stráví tak se mnou v Koreji většinu školního roku a zadaří-li se, neodletí dříve než v dubnu. Mohla jsem tedy dát Sbohem! životu na koleji a svoje krabice vybalit v pokojíčku, který s nikým nesdílím. Navíc to pro mě znamená i delší odloučení od domova, protože Vánoce strávíme tady a do Prahy poletím až v červnu. Mamka s mladší sestrou Anetou budou během roku létat tam a zpět, momentálně si zde užíváme prázdnin (a ukrutného vedra) všichni společně.


pátek 29. července 2016

12 způsobů, jak mě změnil život v zahraničí

          Než jsem odjela do Koreji, byla jsem rozmazlenec z Prahy, který měl skoro vše, co si kdy přál a denně teplou večeři od maminky. V Koreji jsem si nabila & nabyla spoustu zkušeností, které mi otevřely oči. Stále jsem rozmazlenec, ale v mnohém jsem se změnila. Doufám a myslím, že k lepšímu. Věřím, že za to může rozhodnutí odjet (žít) do zahraničí, a proto bych se stejnou cestou vydala i v dalších deseti životech.



Co se změnilo od doby, kdy žiju v Jižní Koreji?

           1. Naučila jsem se být sama

V době sociálních sítí, likes u instagramových fotek a virtuálních přátel si člověk skoro nikdy nepřipadá sám. V Praze se často přistihnu, jak bezhlavě brouzdám po Facebooku nebo někomu napíšu jen z dlouhé chvíle, přitom nejsem připravená naplno se věnovat konverzaci. V Koreji je o 7 hodin více než v Česku, takže půlku dne většina mých přátel spí a nikdo mi nepíše, nikdo mi nevolá, nikdo se neptá. A mně se to líbí! Zjistila jsem, že nepotřebuji neustále něčí společnost nebo pozornost. Naučila jsem se být sama se sebou a svými myšlenkami. 

           2. Stávám se samostatnou

Když jsem opravila nefunkční toaletu v naší koupelně na koleji, připadala jsem si minimálně jako kdybych byla zvolena předsedkyní feministického hnutí. Naučila jsem se vše zařídit sama, spoléhat se sama na sebe, zpovídat se sama sobě. 

           3. Učím se hospodařit s penězi

Když jsem v září 2015 odlétala do Koreji, měla jsem na účtu poměrně slušnou sumu vzhledem k roční brigádě a spoření od rodičů. Najednou nikdo neviděl, že utrácím za nesmysl, ani mi nikdo neporadil, kde mají levnější banány. Bydlet na druhé straně planety od rodičů je velká svoboda, ale zároveň obrovská zodpovědnost. 

čtvrtek 16. června 2016

Rok utekl jako voda aneb Sbohem, první ročníku!

          Dneska jsem dopsala svou poslední esej v prvním ročníku, nad ránem odevzdala 7 stránkovou analýzu novely na otázku identity lidí na Taiwanu a začala balit domů. Zítřejší odjezd na letiště pro mě bude v mnohém nový a zvláštní. Z koleje neodjíždím pouze na prázdniny, ale minimálně na dva roky, jelikož od září budu bydlet s tátou. Navíc i přednášky v druhém ročníku budu mít na campusu v centru Soulu, takže se zítra na dobu neurčitou rozloučím s předměstím, které mi bylo osm měsíců domovem. Jakousi nostalgii a smutek umocňuje i fakt, že jedu poprvé v životě na letiště sama. 

          Před rokem touto dobou jsem měla po maturitě a chystala se na svou velkou cestu do světa. Měla jsem spoustu pochybností, bála jsem se, že nejsem dostatečně silná na to žít sama v Jižní Koreji nebo že neumím dostatečně dobře anglicky, abych studovala tak náročnou školu. Bála jsem se, že se mi bude stýskat a že rok potrvá věčnost. Teď se zase bojím, že celé čtyři roky studia na Yonsei utečou tak rychle jako ten první.


středa 25. května 2016

Věci, které na Koreji nemám ráda


          Je pro mě zajímavé sledovat, jak se můj vztah k místní zemi a lidem v ní po letech mění. Když jsem do Koreji přijela poprvé, bylo mi 9let. V tu dobu pro mě bylo podstatné, že je se mnou máma a ostatní zdejší podmínky mi byly volné. Když jsem zde byla naposledy s celou rodinou, slavila jsem 15.narozeniny a líbilo se mi, že se v Soulu dá nakoupit levné pěkné oblečení, mezi Korejci jsem s blond vlasy za celebritu, a ke snídani si můžu dát Dunkin Donuts (vraťte ho do Prahy!). Teď už jsem ale velká (a rozumná) a zjišťuji, že i život v Koreji má mínusy. Tady jsem psala o věcech, které na zdejší zemi miluji. V tomto článku se dozvíte, co mě naopak štve. 


          1) Jednání s Korejci
     Od té doby, co zde žiji sama a musela jsem si sama zařídit ubytování, bankovní účet, administrativní záležitosti ve škole atd., jsem zjistila, jak náročné je s Korejci se na něčem domluvit. Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale i z toho, co slyším od lidí, kteří zde pracují, jsou obecně jednání s Korejci předzvěstí k objednání k Chocholouškovi. Korejci neumí mluvit přímo k věci, jejich neustálá vstřícnost a slušnost jim neumožňuje říkat negativní věci, stále chodí kolem horké kaše. Jsou nepraktičtí, neumí udělat rozhodnutí, vždy se musí zeptat někoho staršího, nadřazenějšího, neumí improvizovat. Neumí jednoduše odpovědět na jednoduché otázky.
     V jednom školním předmětu jsme rozdělení do skupin a pracujeme na společné prezentaci. Moje korejská spolužačka je krásným příkladem toho, jak tady jakákoliv spolupráce nefunguje. Stále mění čas setkání, neumí říct naplno svůj názor a požadavky, nechce se nikoho dotknout, takže hraje neutrálně na obě strany, bez názoru, o všem hodně mluví, ale skutek utekl, protože si tím, co říká, není jistá. Neumí se postavit za svůj názor.

          2) Postoj Korejců k cizincům
     Tohle se trošku pojí k prvnímu bodu. Pro cizince je jednání s Korejci ještě těžší než pro Korejce, ozvlášť, pokud jste žena. Rasismus a sexismus tu bohužel stále existuje a často se setkávám s nevstřícností jen kvůli tomu, že jsem blondýna z Evropy. Na druhou stranu musím uznat, že občas mi má ''bílá tvář'' pomůže, když například dotyčný neumí anglicky a tak se nesnaží mi něco sdělit tak, jako by to sdělil Korejcům, a nechá mě projít.

          3) Žádné odpadkové koše
     Zdejší ulice jsou čisté, o to více mě však zaráží absence odpadkových košů. Vezmu-li si kafe s sebou, další dvě hodiny nosím prázdný kelímek, jelikož ho není kam vyhodit.

pondělí 23. května 2016

Na co se připravit při cestě do Koreji aneb Tipy, které vám usnadní zdejší život

     Život nebo pouhé cestování v Jižní Koreji je logicky doprovázeno mnoha otázkami a obavami. Přestože jsem tu strávila již několik let, nevím všechno. Zdější životní podmínky se neustále mění, a tak se nadále sama učím a zjišťuji, jak si zjednodušit život v exotické zemi daleko od domova. Vám, kteří se sem chystáte nebo tu již žijete, bych ráda věnovala své tipy, rady a poznatky, které jsem zatím posbírala při svých korejských dobrodružstvích. 


Před odjezdem:

  • Přímý let na lince Praha-Soul s ČSA ve spolupráci s KoreanAir se koná každý den. Letenky jsou (pro mě nepochopitelně) vždy levnější, koupíte-li je přes KoreanAir, cena za zpáteční letenku přesto málokdy klesne pod 20 000 Kč. S přestupem se sem dostanete přes Amsterdam, Istanbul, Helsinki,.. Možností je hodně! Já osobně létám přímým spojem a nejlevnější letenky hledám na www.skyscanner.cz
  • Často dostávám dotazy, kde výhodně vyměnit peníze na korejské wony. V Koreji se téměř VŠE (kromě mhd a nákupu na trzích) dá platit kartou. Jedete-li sem pouze na výlet, doporučuji si v bance zjistit, kolik platíte za výběr v zahraničí (já mám s KB jeden výběr měsíčně zdarma), vybrat omezené množství peněz na mhd, trhy a nějakou částku kdyby náhodou, ale jinak vše platit kartou. Eura nebo dolary můžete za wony vyměnit hned na Incheon Intl Airport než vylezete do příletové haly, naproti pásům se zavazadly je směnárna, ale já doporučuju měnit peníze ve směnárnách na Myeongdong nebo přímo v korejské bance.
  • Navážu na předchozí bod a smutně zdůrazňuji, že ceny v Koreji jsou xkrát vyšší než v Česku. Největší rozdíl v ceně je za ovoce a zeleninu, připlatíte si za metro, vstup do fitness i pivo. Tady se můžete podívat na srovnání cen v Soulu a Praze (a pak si nejspíš cestu sem rozmyslet haha). 

čtvrtek 12. května 2016

Hon za štěstím

     Neobjevila jsem Ameriku, nespolkla všechnu moudrost světa, ani se nestanu druhým Dalajlámou. 
    Jen jsem šla v obyčejný všední den pěšky z přednášky na kolej, a když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla Štěstí. A jak tu tak sedím ve svém minipokojíčku pro tři, do monitoru mi praží sluníčko a přes otevřené okno slyším zvuk sekačky, mám strašlivé nutkání se o to svoje Štěstíčko podělit.

     Jak byste definovali štěstí? Někdo ho vidí v penězích, druhý v práci na volné noze, třetí v cestování. V době instagramových filtrů jsme šťastnýma fotečkama a popiskama obklopeni kdykoliv se podíváme na internet, skrze reklamy jsou nám cpány produkty, které nás zaručeně obšťastní a každá druhá celebrita v rozhovorech svěřuje svůj recept na šťastný život.
     V čem nacházím štěstí já? V koláči k odpolední kávě. V romantické komedii v páteční večer. V rodinných oslavách. V dobrém jídle. V plném počtu bodů ze zkoušky. V tulipánech. V nových šatech. V úsměvu mojí sestry. V radostném vrtění ocasem našeho psa.
     Zní to tedy docela snadně. Recepty na štěstí jsou volně k dostání bez předpisu od lékaře, inspirace na dobré koláče a filmy je habaděj, v Česku i Koreji se žije nadstandartně, můžeme cestovat, svobodně se vyjadřovat.. Přesto vám málokdo řekne, že je šťastný. Stres se stal součástí našeho každodenního života, o čemž vypovídá i úsměvný fakt, že antistresové omalovánky již druhým rokem vládnou trhu. Dalším hitem, jak být zaručeně šťastný, je zdravý životní styl, fitness, diety, detoxy, paleo, raw strava. Dejte si k večeři mrkev a hned se budete cítit lépe! Když strávíte v posilovně hodinu denně, budete mít vytvarovaný zadeček a nedáte smutku prostor! Nikoho nesoudím, jede-li dobrovolně bezlepkovou stravu, a jsem velkým fanouškem sportu, ale poslední dobou mám pocit, že se ze zmíněných životních stylů a tipů na spokojený život stala spíš posedlost v honu za štěstím. Stejně povrchní jako moje hledání štěstí ve sto minutách s Hugh Grantem.

čtvrtek 28. dubna 2016

Pohlednicí z Koreji pro dobrou věc

          Psaní blogu je pro mě koníčkem, odreagováním a snahou předat ostatním, kteří se chystají nebo chtějí dozvědět o Jižní Koreji, tipy a poznatky o tom, jak se tady žije. Student ČVUT , Peťa, ale povznesl psaní cestovatelského blogu na jinou úroveň, a protože mě jeho projekt velmi zaujal, ráda bych ho sdílela i s Vámi. 
          Peťa přijel studovat na semestr do Daegu, města na jihovýchod od Soulu. Na jeho blogu www.kdejepeta.cz si můžete přečíst jeho vtipné zážitky ze školy a cestování, o jídle, o zvláštnostech, které ho překvapily i o mnohém dalším. Zároveň si však můžete zakoupit krásnou pohlednici z Jižní Koreji s originálním věnováním, jejíž koupí aktuálně přispějete na Zuzanku, která po předčasném narození prodělala dětskou mozkovou obrnu. I přes vytrvalé rehabilitace je pohybově velmi omezená, a cílem Peťova projektu je příspěvek na eletrický vozíček, který jí pomůže v životě a od září i na cestách do školy. Konto Bariéry přispěje 60 000 Kč ze sponzorských peněz, i tak by ale Zuzanka na vozík potřebovala vybrat 40 tisíc korun. Momentálně zbývá vybrat 9 095 Kč.  



           Můžete si zakoupit pohlednice v pěnežní hodnotě od 100Kč do 5000Kč, všechny platby putují rovnou na transparentní účet Konta Bariéry. Peťa už odeslal 169 skvělých pohlednic a já bych byla moc ráda, kdyby se i díky mým čtenářům toto konto navýšilo.
           
            Na stránce www.kdejepeta.cz se dozvíte více o autorovi, projektu i holčičce, které se Peťa snaží pomoct.
            Ke každé objednané pohlednici mým čtenářem slibuji zásilku korejského suvenýru či svačinky :)
             
             

sobota 23. dubna 2016

Český den na korejské škole

          V roce 2005 se v Praze natáčel seriál 프라하의 연인, ve volném překladu Milenci v Praze. Od té doby Korejci Prahu milují, přestože většina z nich stále žije ve vědomí, že Československo se nerozpadlo. Básní o krásném hradu a mostu, jeden Korejec zde dokonce postavil kopii Orloje. Česko si při jeho návštěvě zamiloval i ředitel jedné základní školy v Soulu, Yooseok Elementary School. Naši zemi chtěl blíže představit i svým studentům, a tak na půdě školy ve spolupráci s Českým Centrem a Českým Velvyslanectvím v Koreji uspořádal Český den.




středa 20. dubna 2016

Známky pro život aneb Jak mě další zkouškové v Koreji dostalo do kolen

          Co uděláte, když u zkoušky prospějete na 90 bodů ze sta? 
          Rozbrečíte se. Vítejte v Koreji.

          Když jsem se připravovala na maturitu, dávala jsem si za cíl samé jedničky. V den ústních zkoušek se mi ale tak rozklepaly kolena, že jsem se modlila za čtyřky! ,,Hlavně, ať projdu! Na známky se historie neptá!'' 
          V Koreji, speciálně na Yonsei a dalších prestižních školách, se na známky ptá každý. Známka tu ovlivňuje vaši náladu, rodinnou hrdost, možnost stipendia, vyhlídky do budoucnosti i zítřejší počasí. Celý studentský život se točí okolo písmenek A B C. Když máte D nebo dokonce F, neprospěl, můžete se jít klouzat. Máte-li C, jste loser,  ale na chodbě se můžete pohybovat volně. Pokud dostanete z testu či na konci semestru B, nemáte se čím chlubit. Jinak řečeno, A je tu jediná dobrá známka.
          Jenže abyste měli A, nestačí napsat test dobře. Musíte ho napsat lépe než 40% vašich spolužáků, jelikož na většině korejských univerzit, včetně té mojí, platí relative grading. Systém, který nastavuje v každém předmětu hranici maximálně 40% studentů s A, dalších maximálně 40% studentů s B, a dalších 20% studentů musí získat C či horší známku. Může se tak stát, že dosáhnete 99 bodů ze sta, a stejně dostanete B, protože polovina třídy získá plný počet.
          A tak na škole panuje rivalita, nepřejícnost a hon za nejlepší známkou.

úterý 5. dubna 2016

8 rozdílů mezi Českem a Koreou

          Bude to nejspíš znít jako klišé, ale těm, kdo také často cestují do dalekých krajin, možná způsobím příjemnou nostalgii. Vzduch v Koreji je jiný. Jakmile se otevřou dveře letadla, vše jinak voní, jinak se mi dýchá, jako bych se ocitla v jiné atmosféře. Kromě ovzduší je zde však několik dalších odlišností a věcí, které mi ze začátku třeba připadaly divné nebo naopak jako pozitivní změna od Česka. V čem vidím největší rozdíly?


     1) Bezpečnost
     Téměř nulová kriminalita a žádné obavy, když si nechám kabelku na židli a odskočím si v kavárně na toaletu. V Česku scifi, v Koreji realita. Nedávno proběhlo médii, že postarší Korejka rozházela po ulici v přepočtu 800 tisíc Kč. Korejci procházeli okolo a z dvoustovkových bankovek si nikdo nevzal ani jednu. Jak by asi stejný scénář dopadl na Václaváku? Nebojím se jít tu sama po ulici stejně jako nikde nevidíte poničený majetek, posprejované metro nebo rozbité plazmové televize na zastávkách hromadné dopravy.


    2) Ceny
    Ohledně cen v Koreji mám jednu špatnou a dvě dobré zprávy. Nejdříve ty dobré. Slečny, (kvalitní) oblečení tu seženete za hubičku! Stejně jako letní balerínky, čelenky do vlasů a bižuterii. Jdete večer na akci a zapomněla jste si náramek? Nevadí, na stanicích metra v underground obchůdcích si z bohaté nabídky určitě vyberete, za menší částku než by vás stála káva. Slečny a pánové, nemusíte tu vařit! V restauraci si stejné jídlo dáte levněji než když půjdete do místního Tesca, nakoupíte suroviny a uvaříte si ho sami. Tou špatnou zprávou je, že za jídlo, především zeleninu a ovoce, tu necháte třikrát více než v Česku. Malé vnitřní zhroucení vás potká ikdyž přepočítáte účet za pivo, jízdenku v metru nebo dortík v pekárně. Jestli vám přijde káva ve Starbucks drahá, v Koreji nejspíše do kaváren často chodit nebudete, protože 90Kč za latte bez příchuti je tu běžnou záležitostí.


pondělí 4. dubna 2016

Lotte World

          Lotte Worldu ráda přezdívám korejský DisneyLand, protože se zde při každé návštěvě stávám 8letým dítětem, které dovádělo na kolotočích a chtělo plyšáka myšky Minnie.


středa 30. března 2016

Jak, co, kde, kdy v Jižní Koreji aneb Otázky a odpovědi

          Ať jsem přímo na ''místě činu'' nebo na prázdninách v Česku, dostávám o svém životě na druhé straně planety nespočet otázek. V jednom z předchozích příspěvků jsem Vás navíc vyzvala k sepsání těch, na které by Vás zajímaly odpovědi, tak tady jsou :)
         
  • Nemáš strach ze Severní Koreji?
  • O Severní Koreji a o hrozbě jejich útoku na jižní část poloostrova slyším více v Česku než tady. Korejci toto téma u stolu neřeší, nepřipouští, že by se mělo něco stát. Česká (a nejspíš i ostatní světová) média vykreslují situaci žhavější než doopravdy je. Určité riziko tu samozřejmě trvá, země jsou prakticky stále ve válce, ale upřímně se tu cítím v bezpečí. Připomínka válečného stavu je tu v podobě 2leté povinné vojenské služby pro muže, takže všichni mí korejští spolužáci se na vojnu chystají nebo ji mají za sebou. Zároveň je tu několik amerických základen, především v Soulu potkáte spoustu amerických vojáků, kteří by v případě konfliktu bojovali za jih poloostrova. 

  • Co je tvoje oblíbené korejské jídlo?
  • Korejské BBQ je bezkonkurenční. Nevydržím bez něj ani v Česku, v poslední době otevřela skvělá restarauce GUO na Nových Butovicích. Dále mám ráda jejich rozmanitý výběr polévek, které mě zasytí na několik hodin.

pátek 25. března 2016

Nejlepší životní investice

     Největší lekcí, kterou se pobytem v Koreji učím, je poznávání nových lidí. Dřív jsem se s cizími lidmi odmítala bavit, nehledala jsem nové přátele, nerozhazovala jsem tzv. sítě. Teď už vím, že zavřít se ve své bublině znamená přijít o spoustu zážitků, vyprávění, inspirace a skvělých lidí. Díky těm se zároveň učím, že se vyplatí dávat více než brát. Člověk nakonec stejně dostane zpátky více než by zpočátku bral. 


     Zní to nelogicky, že? Když budu mít tři jablka a všechny tři někomu dám místo toho, abych si vzala tři další, nebudu mít žádné místo potenciálních šesti. Jenže se zájmem, energií a láskou, kterou investujeme do lidí, to funguje jinak.

středa 23. března 2016

Castle Praha

          Stýská se vám po českém pivu a procházkách po staré Praze? Soul má řešení.


Korejské jídlo - Bibimbap

          Bibimbap 비빔밥,  jedno z nejoblíbenějších korejských jídel, by se jednodušeně dal nazvat luxusním rizotem. V následujících řádcích si jeho složení prozradíme detailně a na konci článku naleznete recept.  


neděle 20. března 2016

COEX Aquarium, tam, kde žralok sežral žraloka

          Venku prší, a tak v Soulu hledáte zábavu pod střechou? Fascinuje vás mořský svět? 

                                                   

sobota 19. března 2016

Trdelník nejen v Praze a o Vánocích aneb České dobroty v Soulu

           ''Ahoj, máte dneska štrůdl?''  I tak může znít konverzace v korejské cukrárně. 

Divadlo Puzzle aneb České loutky v Koreji

          V malém divadle Puzzle uprostřed hektického Soulu, na jehož dveřích je namalovaná česká vlajka na hodinu zapomenete na venkovní svět. 

Sungnyemun (Namdaemun) Gate

          V blízkosti hory Namsan se nachází brána do Soulu, Sungnyemun Gate. Byla postavena v roce 1394 za Dynastie Čoson a v roce 1962 byla brána prohlášena za národní klenot č.1. V roce 2008 však bránu podpálil žhář a brána byla nenávratně poškozena, včetně dvoupatrové střechy, která celá shořela. V tu dobu jsme zrovna byli v Koreji a pamatuji si z televizních záběrů, jaká tragédie to pro Korejce byla. Mnozí plakali. Na rekonstrukci se ale začalo pracovat téměř okamžitě, a dnes je obnovená brána opět pýchou náměstí.


pátek 18. března 2016

질문이 있어요? Aneb Ptejte se!

          Během let, které jsem strávila v Jižní Koreji i zpátky v Česku, jsem dostala desítky zajímavých otázek, od ''Jaké mají Korejky vlasy''? po ''Jak se jmenuje ta červená omáčka, co byla na fotce na rýži''? 

pondělí 14. března 2016

Dopis mým kamarádům

Vím, kdo se loudá, máš-li čas, kdo ti stráví každý špás, vím, kdo jde s tebou světlem, tmou. 
Vím, kdo ti krášlí šedý svět, kdo tě vrátí z hloubky zpět, vím, kdo ti ruku podá svou.
Kamarád, kamarád není nestálý, všechno, co ti dluží vrátí, kamarád, kamarád stojí v povzdálí, když ti každý sbohem dá. 
Kamarád, kamarád s tebou utrácí, když se ti tvé příjmy krátí, kamarád, kamarád, ten se neztrácí, ten se k tobě stále zná. 



         Když jsem se rozhodla studovat v zahraničí, opustila jsem naši společnou zónu, přesunula naše setkání na dva měsíce v roce a z našeho přátelství jsem udělala vztah na dálku. Někteří jste také odjeli (na druhou stranu než já, ale neberu to osobně), a někteří jste zůstali v Praze. Vydali jsme se jiným směrem, kráčíme po odlišných cestách, žijeme svoje životy, a natahujeme ruce, abychom k sobě dosáhli.


pondělí 7. března 2016

Studium v zahraničí

          Na většině středních škol probíhají prezentace a přednášky na toto téma, existují desítky agentur, které pobyt v zahraničí studentům zařizují, tolik článků se o tom píše,.. A já to stejně musím napsat taky. Studium v zahraničí je k nezaplacení (někdy i doslova).

          Někteří moji kamarádi si zahraniční zkušenost odbyli už během střední školy, když z většiny odjeli na rok do Spojených států. Já jsem se na odloučení od domova na gymnáziu ještě necítila připravená, možná i tím, že jsme pendlovali téměř celou základní školu, a tak jsem ani neměla pomyšlení vyrážet znovu do světa.

          Jenže když se v maturitním ročníku blížily přihlášky, českých vysokých škol, které mě zaujaly, bylo pramálo. A průběh přijímacích zkoušek na Koreanistiku na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity mě ujistil, že tudy cesta nevede. A tak jsem stejně jako moje nejbližší kamarádky, vyrazila do ciziny.
          Důvody, proč jsem se rozhodla jít do Koreji, už jsem psala. Znám to tu, mám tady známé, nešla jsem do neznámého prostředí. Těžko říct, zda bych se odvážila jít někam jinam, ale následující řádky prozradí, že asi ano. Moje kamarádka Alina se vydala do Skotska, o čemž píše skvělý blog http://alimeetsglasgow.wix.com/alimeetsglasgow, na jih od ní Marta studuje v Brightonu, a Adéla dobývá Holandsko. Další kamarádky a kamarády mám na univerzitách ve Státech, kde z valné většiny za školu i sportují. S holkama jsme se shodly, že jsme strašně rády, že jsme šly do zahraničí, a já osobně bych se stejně rozhodla i v dalších deseti životech. Proč?

sobota 5. března 2016

Dny jako ten dnešní

     Dnes je tu bouřka, celý den silně prší, přesto zářím jako sluníčko.

     Každý pátek jezdím do Soulu k mým ''náhradním'' rodičům, kterým pomáhám se synem, a oni mě rozmazlují jako vlastní dceru. K večeři jsme měli výborné řízky, a zapíjeli je Plzní. Jako bonus vlastní televizi, na které jdou přehrát všechny české kanály a pořady až 14 dní staré, takže jsem si svou oblíbenou Ordinaci v růžové zahradě (nesuďte mě, jo, korejské telenovely jsou ještě větší blbost) mohla vychutnat na velkoplošné obrazovce. Mimochodem, věděli jste, že české reklamy nejsou v Koreji vůbec otravné? Vlastně je slyším i ráda. 


čtvrtek 3. března 2016

Miluju a maluju a miluju a maluju (..a taky tancuju)

         Když jsem nastupovala na Yonsei, zapsala jsem si předměty, u kterých byl předpoklad, že mě budou bavit a budou zvladatelné, protože jsem nevěděla, co očekávat a chtěla jsem si první semestr užít. A tak mě předměty s potenciálem být nudné a náročné dohnaly letos.

sobota 27. února 2016

Až já budu dospělá..

,,Až vyrostu, budu si to dělat po svém.''
,,Už se těším až budu bydlet sama, vařit si, kupovat si a dělat si, co chci.''
,,Jako dospělá a samostatná mi nebude nikdo říkat, co mám dělat.''
,,Až budu na vysoké, budu si všechno perfektně plánovat, budu mít samé jedničky, spoustu přátel, budu obrážet večírky, domů jezdit taxíkem, často nakupovat, hlavně oblečení velikosti S, a doma si budu vařit svíčkovou.''

         Jako malá jsem zbožňovala panenky Barbie, jejich šatičky, rtěnky, a dlouhé nohy. Každý měsíc jsem všem svým čtyřiceti panenkám (pravým od Matella) myla a sušila vlásky, a chtěla jsem být jako ony. Krásná blondýna v růžových šatičkách, s hustýma řasama, a s Kenem v kabrioletu před třípatrovým domem. Byl to můj holčičí rituál s mamkou, protože jsem jinak vyrůstala mezi samýma klukama, a většinu času jsem s nimi trávila za barákem s míčem. 
         Od třetí třídy jsem měla "chlapecké" období. Na hlavě jsem měla ježka, o přestávkách jsem s klukama hrála s bejblejdy, a toužila jsem být hokejistou. Kluk ve smradlavé výstroji, a střílet góly. Táta byl můj největší idol, a já byla jeho parťák na fotbal a klobásu. Odmítala jsem se česat, moje nejoblíbenější mikina byla maskáčového vzoru, a balet byla kravina.

pondělí 22. února 2016

안녕 aneb Zpět na místě činu


          Čím jsem starší, tím větší mám z létání respekt. Dnes už bych v letadle neodmítala maminčinu ruku, která mě a Anetu tiskla při každém vzlétání a přistávání. Vzhledem k tomu, že poslední dobou létám sama, jsem nervózní už na přepážce - zda mám v pořádku pas, jestli mi povolí nadváhu, kterou mám vždycky (bavíme se o zavazadlech samozřejmě), zda-li jsem nic nezapomněla, a jak bude probíhat zbytek cesty.

          Od dilema, jak vykouzlit, že vše, co s sebou na čtyři měsíce vezu, bude mít jen 23kg po nerozhodnost, jaký film si v letadle pustit, od odlepení od země ve večerních hodinách českého času po dosednutí na příletovou dráhu o den později v dopoledních hodinách korejského času, se ve mně mísí sto protichůdných pocitů. Zaprvé, mám panický strach z letadlových toalet. To mi navíc brání v objednání dalšího vína na palubě, takže to má dvojitý negativní účinek. Zadruhé, nikdy nemůžu usnout, přesto se v půlce letu probudím s nohou za hlavou, vlasy zacuchanými v letadlových sluchátkách, a čokoládou na rtech. Zatřetí, mamka mi asi milionkrát opakovala svou vzpomínku, kdy se neznámé slečně při cestě na Ibizu rozbil kufr, a po zavazadlovém páse jí jezdilo spodní prádlo, které z kufru vypadlo. 
          Jinak řečeno, deset hodin v letadle většinou trávím tak, že se rozhoduji, zda trpět na stísněné toaletě či suchem v hrdle, pěti hodinovým převalováním a následným nepohodlným spánkem, a obavou, že si po přistání nevyzvednu kufr, ale kalhotky.

čtvrtek 18. února 2016

''Mami, jedu do světa''

         Úžasná rodina, nádherný domov. Smysluplná práce, která mě baví. Nejlepší kamarádi, bydlící poblíž. Přítel, který mě miluje, a já jeho. Přesto za tři dny znovu odlétám a všeho se na čtyři měsíce vzdávám, abych studovala v Jižní Koreji. Proč? Co chci víc? Proč mi to nestačí?

          Samozřejmě, že tohle všechno mi stačí. Samozřejmě, že se mi nechce další čtyři měsíce bydlet v jednom pokoji s dvěma dalšíma holkama, a s rodiči komunikovat přes Skype. Samozřejmě, že v Praze mám všechno a jsem ohromně šťastná v podmínkách, jaké tu mám. Nic mi nechybí. Ale přesto mě srdce (i rozum) dále táhne na asijský kontinent. Protože ikdyž přesně nevím, co ''víc'' ve světě hledám, vím, že cesta, kterou jsem se dala, za to stojí. A pevně věřím, že se mi vyplatí.

středa 6. ledna 2016

Kde domov můj

          Let ze Seoulu do Prahy trvá přibližně 10 hodin. Vždycky se mi podařilo v letadle alespoň na chvilku usnout, ale před 15 dny ne. Dvě třetiny letu jsem proležela (měla jsem vedle sebe dvě volné sedačky), ale neusnula jsem ani poté, co mi nejmilejší posádka přinesla panáka na dobrou noc. Ať už to bylo zapříčiněno natěšeností či nervozitou, když jsme přistáli na ruzyňském letišti, zalil mě velký pocit úlevy. Jako když Sparta vede 5 minut do konce o gól a nakonec dá gól do prázdné brány. Ufff. Je to tam. Přežila jsem. Jsem tu.


         Poslední dny v Koreji byly úžasné, zašla jsem si na staročeské trdlo, strávila víkend na hokeji, s kamarády jsme byli na luxusní rozlučkové večeři. Po zkouškové období jsem tedy zahájila báječně. A těšila jsem se, jak v prázdninových radovánkách budu pokračovat v Praze.
         Přesto se mě na letišti v Incheonu zmocnila nervozita a zvláštní pocit. Jaké bude být zpátky doma? Jaké bude vidět lidi, které jsem v slzách v srpnu opustila? Těší se na mě? A nebudu se dva měsíce doma nudit?