středa 6. ledna 2016

Kde domov můj

          Let ze Seoulu do Prahy trvá přibližně 10 hodin. Vždycky se mi podařilo v letadle alespoň na chvilku usnout, ale před 15 dny ne. Dvě třetiny letu jsem proležela (měla jsem vedle sebe dvě volné sedačky), ale neusnula jsem ani poté, co mi nejmilejší posádka přinesla panáka na dobrou noc. Ať už to bylo zapříčiněno natěšeností či nervozitou, když jsme přistáli na ruzyňském letišti, zalil mě velký pocit úlevy. Jako když Sparta vede 5 minut do konce o gól a nakonec dá gól do prázdné brány. Ufff. Je to tam. Přežila jsem. Jsem tu.


         Poslední dny v Koreji byly úžasné, zašla jsem si na staročeské trdlo, strávila víkend na hokeji, s kamarády jsme byli na luxusní rozlučkové večeři. Po zkouškové období jsem tedy zahájila báječně. A těšila jsem se, jak v prázdninových radovánkách budu pokračovat v Praze.
         Přesto se mě na letišti v Incheonu zmocnila nervozita a zvláštní pocit. Jaké bude být zpátky doma? Jaké bude vidět lidi, které jsem v slzách v srpnu opustila? Těší se na mě? A nebudu se dva měsíce doma nudit?