sobota 27. února 2016

Až já budu dospělá..

,,Až vyrostu, budu si to dělat po svém.''
,,Už se těším až budu bydlet sama, vařit si, kupovat si a dělat si, co chci.''
,,Jako dospělá a samostatná mi nebude nikdo říkat, co mám dělat.''
,,Až budu na vysoké, budu si všechno perfektně plánovat, budu mít samé jedničky, spoustu přátel, budu obrážet večírky, domů jezdit taxíkem, často nakupovat, hlavně oblečení velikosti S, a doma si budu vařit svíčkovou.''

         Jako malá jsem zbožňovala panenky Barbie, jejich šatičky, rtěnky, a dlouhé nohy. Každý měsíc jsem všem svým čtyřiceti panenkám (pravým od Matella) myla a sušila vlásky, a chtěla jsem být jako ony. Krásná blondýna v růžových šatičkách, s hustýma řasama, a s Kenem v kabrioletu před třípatrovým domem. Byl to můj holčičí rituál s mamkou, protože jsem jinak vyrůstala mezi samýma klukama, a většinu času jsem s nimi trávila za barákem s míčem. 
         Od třetí třídy jsem měla "chlapecké" období. Na hlavě jsem měla ježka, o přestávkách jsem s klukama hrála s bejblejdy, a toužila jsem být hokejistou. Kluk ve smradlavé výstroji, a střílet góly. Táta byl můj největší idol, a já byla jeho parťák na fotbal a klobásu. Odmítala jsem se česat, moje nejoblíbenější mikina byla maskáčového vzoru, a balet byla kravina.

pondělí 22. února 2016

안녕 aneb Zpět na místě činu


          Čím jsem starší, tím větší mám z létání respekt. Dnes už bych v letadle neodmítala maminčinu ruku, která mě a Anetu tiskla při každém vzlétání a přistávání. Vzhledem k tomu, že poslední dobou létám sama, jsem nervózní už na přepážce - zda mám v pořádku pas, jestli mi povolí nadváhu, kterou mám vždycky (bavíme se o zavazadlech samozřejmě), zda-li jsem nic nezapomněla, a jak bude probíhat zbytek cesty.

          Od dilema, jak vykouzlit, že vše, co s sebou na čtyři měsíce vezu, bude mít jen 23kg po nerozhodnost, jaký film si v letadle pustit, od odlepení od země ve večerních hodinách českého času po dosednutí na příletovou dráhu o den později v dopoledních hodinách korejského času, se ve mně mísí sto protichůdných pocitů. Zaprvé, mám panický strach z letadlových toalet. To mi navíc brání v objednání dalšího vína na palubě, takže to má dvojitý negativní účinek. Zadruhé, nikdy nemůžu usnout, přesto se v půlce letu probudím s nohou za hlavou, vlasy zacuchanými v letadlových sluchátkách, a čokoládou na rtech. Zatřetí, mamka mi asi milionkrát opakovala svou vzpomínku, kdy se neznámé slečně při cestě na Ibizu rozbil kufr, a po zavazadlovém páse jí jezdilo spodní prádlo, které z kufru vypadlo. 
          Jinak řečeno, deset hodin v letadle většinou trávím tak, že se rozhoduji, zda trpět na stísněné toaletě či suchem v hrdle, pěti hodinovým převalováním a následným nepohodlným spánkem, a obavou, že si po přistání nevyzvednu kufr, ale kalhotky.

čtvrtek 18. února 2016

''Mami, jedu do světa''

         Úžasná rodina, nádherný domov. Smysluplná práce, která mě baví. Nejlepší kamarádi, bydlící poblíž. Přítel, který mě miluje, a já jeho. Přesto za tři dny znovu odlétám a všeho se na čtyři měsíce vzdávám, abych studovala v Jižní Koreji. Proč? Co chci víc? Proč mi to nestačí?

          Samozřejmě, že tohle všechno mi stačí. Samozřejmě, že se mi nechce další čtyři měsíce bydlet v jednom pokoji s dvěma dalšíma holkama, a s rodiči komunikovat přes Skype. Samozřejmě, že v Praze mám všechno a jsem ohromně šťastná v podmínkách, jaké tu mám. Nic mi nechybí. Ale přesto mě srdce (i rozum) dále táhne na asijský kontinent. Protože ikdyž přesně nevím, co ''víc'' ve světě hledám, vím, že cesta, kterou jsem se dala, za to stojí. A pevně věřím, že se mi vyplatí.