sobota 27. února 2016

Až já budu dospělá..

,,Až vyrostu, budu si to dělat po svém.''
,,Už se těším až budu bydlet sama, vařit si, kupovat si a dělat si, co chci.''
,,Jako dospělá a samostatná mi nebude nikdo říkat, co mám dělat.''
,,Až budu na vysoké, budu si všechno perfektně plánovat, budu mít samé jedničky, spoustu přátel, budu obrážet večírky, domů jezdit taxíkem, často nakupovat, hlavně oblečení velikosti S, a doma si budu vařit svíčkovou.''

         Jako malá jsem zbožňovala panenky Barbie, jejich šatičky, rtěnky, a dlouhé nohy. Každý měsíc jsem všem svým čtyřiceti panenkám (pravým od Matella) myla a sušila vlásky, a chtěla jsem být jako ony. Krásná blondýna v růžových šatičkách, s hustýma řasama, a s Kenem v kabrioletu před třípatrovým domem. Byl to můj holčičí rituál s mamkou, protože jsem jinak vyrůstala mezi samýma klukama, a většinu času jsem s nimi trávila za barákem s míčem. 
         Od třetí třídy jsem měla "chlapecké" období. Na hlavě jsem měla ježka, o přestávkách jsem s klukama hrála s bejblejdy, a toužila jsem být hokejistou. Kluk ve smradlavé výstroji, a střílet góly. Táta byl můj největší idol, a já byla jeho parťák na fotbal a klobásu. Odmítala jsem se česat, moje nejoblíbenější mikina byla maskáčového vzoru, a balet byla kravina.

         Kolem 13tých narozenin se to zase zlomilo na stranu maminky a holčičího světa. Měla jsem první kamarádku, se kterou jsem chodila na nákupy, a začala jsem sbírat lesky na rty. Líbil se mi Zac Efron, a uměla jsem nazpaměť všechny písničky High School Musical. Od té doby jsem chtěla být slečna. Na veřejnosti vždy hezky oblečená, chytrá, sympatická, bohatá, a oblíbená. Oblíbená minimálně jako Šárka Vaňková v první řadě Superstar! 

           V dnešní době je trendem být silnou, nezávislou ženou, která si poradí se vším sama, v krajním případě s pomocí své ještě silnější kamarádky. V ženských časopisech se dočteme, jak se samy rozmazlovat, jak podnikat, jak přivrtat polici, jak budovat kariéru, a jak se stát ženou, která nikoho nepotřebuje ke štěstí. Asi jsem k tomuto modelu chvílemi i vzhlížela a těšila se, že až budu velká, přesně taková budu. Všehoschopná. Nezlomná. Veledůležitá.
           Všehoschopně jsem se přihlásila do Koreji, a teď jsem tisíce mil od domova nezlomná asi jako domeček z papírových karet.
           Bojím se, že mi z pod postele vyleze pavouk a já omdlím dřív, než zavolám nějakého likvidátora. Nevím si rady, když nakupuji domácí potřeby, nebo když chci zavolat mamince, aby mi poradila, jak se pere ta halenka z "takového toho hladkého lesklého materiálu". Vždycky doufám, že bude kolem číhat gentleman, který mi vynese kufr s nadváhou do schodů. Až budu mít někdy problém s autem, uteču od něj, abych z bezpečné vzdálenosti zavolala muži, ať pro mě přijede. Když mám něco platit, konzultuji to s tátou, protože se necítím dospělá natolik, abych manipulovala s pěticifernými částkami. Občas mám strach, že na mě ve sprše vyleze had. 
           Sama hospodařím s penězi, sama bydlím, sama plánuji, sama si vařím, sama nakupuji, sama cestuji. Když si chci dát k večeři Chocapic, nikdo mi to nezakazuje, protože webkameru na Skype taky ovládám sama. Jenže taky sama usínám, sama peníze, které utratím, musím zase někde najít, sama vařím, a sama jím. Sama si musím vymyslet program na víkend a sama se musím zabavit. Takže ikdyž mám tady v Koreji i v Česku spoustu skvělých blízkých, kteří mi se vším pomáhají, podporují mě, a mají mě rádi, všechno podstatné holt většinou dělám sama.

           Třeba včera jsem žehlila povlečení (asi dvě hodiny), a řeknu vám, že to rozčarování z dospělosti nezachránila ani krupicová kaše!





          A jak tak žiju sama na jiném kontinentě, dokonce i poměrně úspěšně (rozumějte: neumřela jsem hlady, v pokoji je kam se hnout, nežebrám, občas jsem i sociální, a poctivě se věnuji studiu), uvědomuji si, jak moc jsem závislá. Závislá na lidech, které miluji, závislá na těch, kteří milují mě, i na cizincích, co se postupně stávají součástí mého života. Závislá na rodičích, kamarádkách, závislá na receptech online, a na návodu od pračky.
         Vlastně vůbec nejsem tou dospělou, soběstačnou, nezávislou, silnou slečnou, která dobývá svět, natož s pokerovým výrazem a na vysokých podpatcích, jak jsem ti to v patnácti představovala. Samostatnost mi umožňuje žít si svůj sen v Jižní Koreji, ale závislost na lidech, které potřebuji - v náručí, v pojišťovně, za plotnou či při řízení - způsobuje, že si nejvíc na světě přeji, aby tu se mnou příští rok bydlel táta. 


A taky se těším domů. 
A taky byste za mnou mohli přijet.
Anebo jsem měla být tím hokejistou, to by mi pak maminka určitě prala i ve dvaceti.





4 komentáře:

  1. Nicol, dalsi moc hezky prispevek, nekdy je te samostatnosti a dospelosti az moc vid.Preji ti hezky tyden,tady uz se zacina trosku oteplovat.Tesim se na dalsi zajimave cteni 😄

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc dekuji :) Tak at se vam v teplejsim pocasi dobre beha, at dame Martinovi na frak obe! :)

      Smazat
  2. Narazila jsem na tenhle tvůj článek a koukám, že už ho komentovala teta :) Tak si teď říkám, jestli není blbé, dávat další komentář ze stejné rodiny, ale což ;) Úplně ti rozumím, tedy hlavně s tím, jak jsem chtěla být taky panenkou Babrbie a mít Kena u třípatrového domu, ale jsi statečná a bohužel, někdy asi dospět musíme :) Užívej si chocapik i krupicovou kaši třeba ve 12 v noci ;) G.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Gabčo, děkuju za komentář :) Máš pravdu, a těším se až si budeme ''dospělé'' zážitky vyprávět v létě ve Zruči! Měj se krásně. N.

      Smazat