pondělí 14. března 2016

Dopis mým kamarádům

Vím, kdo se loudá, máš-li čas, kdo ti stráví každý špás, vím, kdo jde s tebou světlem, tmou. 
Vím, kdo ti krášlí šedý svět, kdo tě vrátí z hloubky zpět, vím, kdo ti ruku podá svou.
Kamarád, kamarád není nestálý, všechno, co ti dluží vrátí, kamarád, kamarád stojí v povzdálí, když ti každý sbohem dá. 
Kamarád, kamarád s tebou utrácí, když se ti tvé příjmy krátí, kamarád, kamarád, ten se neztrácí, ten se k tobě stále zná. 



         Když jsem se rozhodla studovat v zahraničí, opustila jsem naši společnou zónu, přesunula naše setkání na dva měsíce v roce a z našeho přátelství jsem udělala vztah na dálku. Někteří jste také odjeli (na druhou stranu než já, ale neberu to osobně), a někteří jste zůstali v Praze. Vydali jsme se jiným směrem, kráčíme po odlišných cestách, žijeme svoje životy, a natahujeme ruce, abychom k sobě dosáhli.





     Svoje rozhodnutí odejít do zahraničí jsem s vámi dlouhodobě konzultovala, žádala vás o rady, pořádala rozlučkové večírky. Toužila jsem, abyste mě podporovali a zároveň jsem doufala, že mě někdo obejmete do doby než mi uletí letadlo. Byla jsem hysterická, nerozhodná, asi i otravná, a vy jste mě nekonečné hodiny poslouchali. 
     Když jsem odletěla na první semestr, naše přátelství procházelo zkouškou. Nevídali jsme se, kvůli časovému posunu 8h musel jeden Skypující většinou ponocovat, a tak se náš vztah obvykle scvrkl do Facebook chatu, hlasových zpráv a komentářů na Instagramu. Někdo si se mnou psal obden, někdo mi napsal milou zprávu na více řádků jednou za čas, a někdo si nevzpomněl vůbec.  
     A tak jsme s někým totálně pohořeli a víceméně přestali komunikovat, protože jsme zjistili, že když se čtyři měsíce nevidíme, nic nás nespojuje, mezitím co jiní si vysloužili čestné místo na ZOH 2018, pozici budoucí družičky, kmotra dětí, přítele na páteční večeře a společné výlety. 
     Další zkouška přišla, když jsem se na dva měsíce vrátila do Čech. Natěšená až všechny svoje kamarády zase uvidím, budeme chodit na drinky, smát se, a říkat si, jak se milujeme. Bum do zdi. Z druhé strany často nepřicházela stejně nadšená odezva. "Nemám čas. Mám toho hodně. Uvidíme se jindy. Nezlob se."
     Trochu jsem se zlobila. Kdybych byla v Praze týden,.. Ale pokud si někdo nebyl schopný udělat za dva měsíce čas na jedno kafe, trošku mě to zklamalo, pochopitelně. Byla jsem na tuto možnost připravená, ale v reálu jsem si ji často nechtěla připustit. Naopak mě překvapilo spoustu lidí, se kterými se vídáme dvakrát do roka, a přesto mě vytáhli na oběd, na dort či na procházku, protože jim nestačilo číst můj blog. A tak se znovu zfiltroval seznam opravdových přátel. Těch, které neoddělí žádná vzdálenost, protože jsou si blízko v srdcích.
     Pro ně jsou následující řádky.

     Omlouvám se, že jsem odjela, nevídáme se a dárky k narozeninám dostáváte opožděně nebo poštou. Mrzí mě, že nezapíjím vaše úspěšné zkoušky, neposkytuju rameno pro vaše slzy a nechodíme na víkendové snídaně do Louvre. V létě to můžeme spojit a zabít dvě mouchy jednou ranou v James Dean - protancovat noc u baru a pak vyjít schody na antikocovinovou snídani. (Zelí se určitě přihlásí, Dean je jeho oblíbený podnik.)

     Jsem pyšná na to, že jsem vaší kamarádkou a nadšeně sleduju, kam směřujete a rostete. Nové práce, studijní úspěchy, stěhování od rodičů, zamilované protějšky. Nic mi nedělá větší radost než sledovat, jak se vám daří a že se můžu chlubit, že vás znám. Jak se říká tady u nás, Fighting!

     Jsem sice momentálně jen virtuální kamarádka, ale jsem tu. S nejrychlejším internetem na planetě, připojená 24/7. Vždy připravená na pravidelnou dávku drbů, stížností a žhavých novinek. Dále poskytuji rady na všechny štramastiky jako je milostný život, volba kabelky, co si uvařit, neznámý fešák v tamním obchodě, a na koho vsadit v hokeji. Volejte mi.
          
     Děkuju. Děkuju za videohovory, pohledy, fotky a naše vzpomínky, které si přehrávám v hlavě než jdu spát. Děkuju za uvařené snídaně, koupené večeře, lenošské kávy a dorty u Hájka, které jsme spolu spořádali, když jsem byla v Praze. Děkuju za mýdla pro štěstí, zásobu čaje na tři semestry dopředu, otvírák na víno (moje holky prostě ví, co pro život na koleji potřebuji), a polštář s fotkami. Děkuju za váš čas, za vaši podporu, za vaši lásku.

     Těším se na další společné zážitky. Budu v Praze celý červenec, a už teď se těším na výlety, dýchánky a pevná objetí. Klidně nebudu měsíc spát, jen abychom toho spolu zažili co nejvíce, měli nové společné fotky, které si pověsím nad postel, a já byla svědkem vašich úsměvů, vyprávění a historek.

     Věřím, že ikdyž naše přátelství projdou za další roky mnoha změnami, výzvami, a další tři roky budeme fyzicky daleko od sebe, zůstaneme si blízcí. Doufám, že zůstanete v mém životě jako rádci, chůvy, příbuzní, kamarádi do deště, business partneři a hlavně přátelé na život. A na smrt. Ale do té doby nás toho ještě čeká hodně! 

     MÁM VÁS RÁDA, MOC!











Žádné komentáře:

Okomentovat