pátek 25. listopadu 2016

Přej a bude ti přáno

     Včera jsem byla pozvaná na sváteční večeři k americkočeské rodině, abychom v kruhu přátel oslavili Díkuvzdání. Rodina, která mě k sobě domů pozvala, mě včera viděla asi popáté v životě, přesto mě zahrnuli skvělým jídlem, laskavou atmosférou a svojí dobrotou. Díkuvzdání normálně neslavím, přestože díky za lidi, kteří mě v Koreji obklopují, vzdávám každý den, ale včera jsem měla slzy štěstí na krajíčku. V Česku tomu tak ale bohužel často nebylo.

     Když jsem odjela do Koreji, byla jsem šťastná, že odjíždím sama, s čistým štítem, bez nálepek, bez očekávání, bez vazeb na kohokoliv. Za poslední rok a půl jsem tu navázala několik přátelství, poznala jsem skvělé - i méně skvělé lidi - ale především jsem se zbavila negativních lidí v mém životě. Protože v Koreji je jich podstatně méně než v Česku.
     V žádném případě nechci tvrdit, že všichni Češi jsou omezenci, protože i mezi nimi mám výborné přátele, a hlavně Češi, které jsem potkala tady, jsou báječní. Spíš se zamýšlím nad tím, čím to je? Jakto, že Češi v Koreji se k sobě chovají mnohem lépe než Češi v Česku? Zahraniční zkušeností? Tím, že tady jsme sami, daleko od známého prostředí a vážíme si krajanů? Proč jsem tu za rok a půl nezažila urážku, potopení nebo podraz od kohokoliv? Proč se mi od chvíle, kdy jsem opustila Prahu, dýchá lépe?

sobota 19. listopadu 2016

Čajový dýchánek s mniškou, vstávání před svítáním, meditace v budhistických chrámech aneb Temple Stay

     Už jako malá holčička jsem vždy měla radost, když jsem někde mohla přespat, ideálně s přáteli. Na střední škole jsem se začala zajímat o náboženství, a jelikož jsou Jihokorejci velmi nábožensky založený národ, zdejší kultura mě fascinuje. Vliv na zdejší zemi měli v historii konfucianismus, šamanismus, budhismus, a v posledních staletích také křesťanství. Budhismus je tu doteď jedním z nejrozšířenějších náboženství. Po celé jižní části poloostrova jsou přenádherné budhistické chrámy, několik se jich nachází i v centru Soulu. Zároveň několik chrámů na různých místech nabízí Temple Stay, neboli přespání v budhistickém areálu. Přátel zde mám spoustu, proto bylo rozhodování bez rozmýšlení - tento víkend jsme s kamarádkami vyrazily na dvoudenní pobyt do chrámu Gemsunsa uprostřed národního parku Bukhansan. 
   
Buddha Hall
      Pobyt jsme si zarezervovaly v kanceláři Temple Stay poblíž Insa-dongu v Soulu, chrám Gemsunsa jsme si vybraly na oficiálních stránkách programu. Budhistických komplexů, které podobné pobyty nabízejí je přes dvacet, pobyty se liší aktivitami i délkou. V Soulu se lze zúčastnit i pouze odpoledních aktivit, ceremonií nebo čajového rituálu s mnichem. My si vybraly relaxační pobyt zaměřený na kulturní zážitek, který trval od pátku od 15h a byl zakončen sobotním obědem.
      Hora a národní park Bukhansan jsou v Soulu, takže se naše šestičlenná dámská výprava sešla na hlavním náměstí a autobusem jsme vyrazily do hor. Do komplexu jsme šly asi dvacet minut pěšky do kopce, daleko od hluku, milionů lidí, mrakodrapů a strastí velkoměsta. Já osobně do kopce šlapala po dvou týdnech spěchu a dělání práce do školy, takže jsem se těšila na slibované hledání vnitřního klidu.

sobota 12. listopadu 2016

Češi v Koreji: Cestovatel Petr


          V Jižní Koreji se za poslední dva roky vytvořila silná česká komunita, která společně pořádá sportovní i kulturní akce, pravidelně se schází v plzeňské hospodě ve čtvrti Gangnam a navzájem si zpříjemňuje život v zahraničí. Dlouhodobě žijících Čechů je tu sice jen něco málo přes 50, ale každý semestr se tu vystřídá několik desítek exchange studentů. Na svém blogu postupně představuji Čechy, kteří sem přijeli za rodinou, prací či studiem. Třetí u rozhovoru je Petr, který je v Koreji poněkolikáté, jižní část poloostrova procestoval křížem, krážem a momentálně studuje korejštinu v Soulu.



Petře, ty jsi v Koreji již poněkolikáté. Kdy jsi tu byl poprvé a jak se od té doby Jižní Korea změnila?

     Poprvé jsem přistál na Incheonu v roce 2009 jen jako stop-over při návratu ze Sydney domů. Korea a vůbec svět se samozřejmě neustále mění - co je z mého pohledu v Koreji významné je stavebnictví. Viditelně je místní stavebnictví agresivní, tedy o demokracii nemůže být řeč. Ale Korejky jsou nadále sexy a v Koreji mi chutná, na to je tu spolehnutí :)

Při svých prvních návštěvách země jsi hodně cestoval. Prozraď nám, kde všude jsi byl, kde se ti nejvíce líbilo a jaké místa by každý, kdo má tu možnost, měl navštívit?

     V roce 2009, když jsem tu byl poprvé, jsem objel města jako Soul, Busan, Yeosu, Gyeongju Andong/Hahoe a Suwon. O tři roky později jsem vyrazil na DMZ Tour (včetně jednoho kroku v KLDR v Panmunjonu), a opět jsem prochodil města Yeosu a Soul. Během současného pobytu jsem se podíval i do Japonska, z Koreji mám za sebou trasu Jeonju - Damyang - Jeju - Jirisan national park - Gyeongi - Soul - Muju / Taekwondowon. Nejvíce se mi líbí národní parky, ty jsou nádherné! A samozřejmě noční Soul.

středa 2. listopadu 2016

Tváří tvář neúspěchu

      Při přijímacím pohovoru na moji současnou univerzitu mi byla položena otázka, co ve svém životě považuji za největší neúspěch. Nedokázala jsem uvést jedinou událost. 
      Prohrála jsem sice desítky zápasů v tenise, což pro mě v den zápasu byla největší tragédie na světě a proplakala jsem stovky kapesníků, ale nikdy jsem nezažila vyloženě selhání. Ve škole jsem byla šprt. Z jazykové zkoušky TOEFL po mně Yonsei chtěla 95 ze 120 bodů a já na první pokus získala 104. Odmaturovala jsem se samými jedničkami. Byla jsem přijata na školu svých snů. Málokdy jsem něco nezvládla. A pak jsem se odstěhovala do Koreji a narazila do zdi. Bum! Prohrávám. Selhávám. Ztrácím. Každý den. 

Výhled na Anyang z hory Gwanaksan
      Od srdce nesnáším prohrávat. Ať je to v kartách, badmintonu, sázce o výsledek hokeje nebo v hádce s mámou. Od malička jsem paličatá a poprala bych se za to, abych měla pravdu, jedničku nebo první místo. Tělem mi proudí soutěživá krev a porážky nesu těžce.
      První velké zklamání přišlo, když jsem nedostala od školy žádné stipendium, mezitím co většina cizinců (Asiatů) ho má. Ačkoliv je na vině spíše diskriminace ze strany školy, protože stipendium nemá nikdo ze studentů, kteří vychodili střední školu mimo Asii, strašně mě to mrzelo (mrzí). Rodiče mi platí školné, které by nemuseli platit, kdybych měla lepší známky. Kdybych byla chytřejší, rodiče by ušetřili a mohli by peníze dát na něco důležitějšího.
      V loňském semestru jsem se potichu rozhodla, že udělám všechno pro to, abych dostala stipendium za prospěch. Měla jsem nad 90% z každého domácího úkolu, testu i eseje. V červnu mě čekaly závěrečné zkoušky, učila jsem se dnem i nocí a věřila, že tentokrát to zlomím a povede se mi získat finanční pomoc. Dva dny před první zkouškou jsem před usnutím dostala ohromné křeče do břicha. Bylo mi špatně i před další zkouškou. Čtyři dny na to jsem se slzami v očích hledala v neděli korejského doktora. Nikdo mi nerozuměl, většina ordinací byla zavřená. Nakonec jsem našla doktora, který neuměl ani slovo anglicky, ale po chvíli jsme se pochopili a dal mi nějaké prášky. Dopsala jsem zkoušky, odletěla domů do Česka a stále mi bylo blbě. Nesnědla jsem čtyři knedlíky u svíčkové, na kterou jsem se měsíce těšila. Neměla jsem chuť na štrůdl. Něměla jsem chuť na nic. Jako příčina byl asi po deseti návštěvách doktora stanovený stres.
      Za jarní semestr jsem dostala A+, A+, A+, A a jedno B+, jelikož jsem z jednoho předmětu získala jen 94%. Nedostala jsem ani setinu stipendia.