čtvrtek 15. prosince 2016

Vánoce v Koreji

     Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,... Letos budu po pěti letech slavit vánoční svátky zase v Koreji, a protože se mě na zdejší způsob slavení všichni ptají, rozhodla jsem se Vám místní vánoční atmosféru přiblížit v následujícím krátkém článku. 


Můj univerzitní campus

     Když jsme byli v Koreji na Vánoce šest let po sobě v letech 2005-2011, svátky tu ze začátku téměř nikdo neprožíval. Vánoční dekorace se tu daly sehnat až ve druhé polovině tátova zdejšího působení, živé vánoční stromky byste tu hledali jen stěží a dárky si tu nerozdával už vůbec nikdo. 
     Nicméně za poslední roky se celá Korea hodně poameričtila, o čemž jsem se zmiňovala již v několika příspěvcích. Dnes je v každé větší ulici Starbucks, konají se tu Halloween party a prodávají se čokoládové balíčky na Svatý Valentýn. Tudíž i Vánoce získaly své místo v reklamách, nákupních centrech a restauracích. Ulice ve městě jsou vyzdobené, v obchodech hrají koledy (převážně anglické) a v kavárnách servírují sezónní horké nápoje. Dekorace se tu dají sehnat v každém větším obchodě s nábytkem či doplňky, dokonce se i ve velkém prodávají, což je pro mě záhadou.
     Většina Korejců totiž doma Vánoce neslaví. Nemají stromeček, nedávají si dárky, nevaří slavnostní večeři, ani nedodržují žádné jiné tradice, které by se daly přirovnat k těm západním. Vánoce jako svátek jsou tu pojímány spíše jako speciální událost pro páry, které si vymění symbolické dárečky nebo zajdou do restaurace na dobrou večeři, nikoliv jako rodinný čas. To, že Korejci neslaví Vánoce je o to překvapivější vzhledem k tomu, že je tu velké procento křesťanů, nicméně ti chodí pouze na speciální vánoční mši do kostela.

neděle 4. prosince 2016

Chci od života víc

     Často mě přemáhaly tendence zůstat ve své pohodlné bublině, žít starý známý stereotyp s pěnezmi na účtu, prarodiči hodinu cesty od domova, maminkou za zády a zábavnou prací. Nač se všeho vzdávat? Proč vše opouštět a začínat v Koreji od nuly? Protože chceš od života víc, jako bych slyšela.


     Na střední škole jsem žila ve svém spokojeném stereotypu škola, tenisový trénink, domů. Občas do kina, s kamarádkou na kafe, s partou na drink. V létě k moři, v zimě na hory. Když jsem si něco ušetřila z kapesného (protože brigádu jsem měla tak jednou za rok), tak jsem si koupila boty, kabelku nebo maxi drinky na narozeninové oslavě. Dělala to tak většina lidí, takže mi to nepřipadalo divné. Vždycky jsem chtěla jet na lázeňský pobyt, ale nebyl čas, peníze, vhodná doba,.. Několik let jsem chtěla jet do Vídně na vánoční trhy, ale taky to nevyšlo. No a co, nevadí, holt to vyjde příště.
     Když jsem na konci třeťáku skončila s tenisem, vydělala si první peníze trénováním a měla po dlouhé době volné prázdniny, odjela jsem s kamarádkami do Budapešti. Po třech letech mluvení o tom, že pojedeme, jsme konečně jely. V tu chvíli se to ve mně začalo lámat, protože jsem si uvědomila, že mi v dřívějším odjezdu nebránil nikdo jiný než já sama. Viděla jsem, jak jsem si sama splnila přání a chtěla jsem si splnit další. Začala jsem trénovat pravidelně a poprvé v životě mi na účet chodily částky, za které lze kupovat výlety po Evropě. Po první větší výplatě jsem si ale jeden den koupila značkové džíny, drahý parfém, dvoje boty a kafe ve Starbucks. Dneska bych si za to dala facku!