neděle 4. prosince 2016

Chci od života víc

     Často mě přemáhaly tendence zůstat ve své pohodlné bublině, žít starý známý stereotyp s pěnezmi na účtu, prarodiči hodinu cesty od domova, maminkou za zády a zábavnou prací. Nač se všeho vzdávat? Proč vše opouštět a začínat v Koreji od nuly? Protože chceš od života víc, jako bych slyšela.


     Na střední škole jsem žila ve svém spokojeném stereotypu škola, tenisový trénink, domů. Občas do kina, s kamarádkou na kafe, s partou na drink. V létě k moři, v zimě na hory. Když jsem si něco ušetřila z kapesného (protože brigádu jsem měla tak jednou za rok), tak jsem si koupila boty, kabelku nebo maxi drinky na narozeninové oslavě. Dělala to tak většina lidí, takže mi to nepřipadalo divné. Vždycky jsem chtěla jet na lázeňský pobyt, ale nebyl čas, peníze, vhodná doba,.. Několik let jsem chtěla jet do Vídně na vánoční trhy, ale taky to nevyšlo. No a co, nevadí, holt to vyjde příště.
     Když jsem na konci třeťáku skončila s tenisem, vydělala si první peníze trénováním a měla po dlouhé době volné prázdniny, odjela jsem s kamarádkami do Budapešti. Po třech letech mluvení o tom, že pojedeme, jsme konečně jely. V tu chvíli se to ve mně začalo lámat, protože jsem si uvědomila, že mi v dřívějším odjezdu nebránil nikdo jiný než já sama. Viděla jsem, jak jsem si sama splnila přání a chtěla jsem si splnit další. Začala jsem trénovat pravidelně a poprvé v životě mi na účet chodily částky, za které lze kupovat výlety po Evropě. Po první větší výplatě jsem si ale jeden den koupila značkové džíny, drahý parfém, dvoje boty a kafe ve Starbucks. Dneska bych si za to dala facku!

     Před rokem a půl jsem odjížděla do Koreji studovat a předpokládala jsem, že mám dostatek peněz na celý rok. Přijela jsem domů na Vánoce a 25.prosince strávila půl dne u pracovních inzerátů. Já, rozmazlená holka, která dělala ksichty i u mytí svého vlastního talíře a nikdy neměla brigádu za 70/hod jako většina mých vrstevníků, jsem musela sklopit hlavu. Šla jsem na tři noci pracovat do hotelové restaurace, do kuchyně, na nejpodřadnější pozici. Leštila jsem příbory, utírala talíře, nosila jídlo, skládala ubrousky, ukládala skleničky. Bolely mě nohy, měla jsem puchýře a byla jsem příšerně unavená. Ale věděla jsem, že ty peníze potřebuju. Pak se ke mně obrátilo štěstí a mohla jsem celé dva měsíce trénovat tenis. Díky! Díky! Díky! Mohla jsem dělat to, co mě baví a ještě si u toho vydělat.
     Do Koreji jsem zase odjížděla s tím, ze si můžu k obědu objednat i pití. Přesto jsem opět měla méně než jsem na semestr potřebovala, ikdyž jsem měla pravidelné brigády. Jela jsem v červnu na Incheonské letiště a měla na účtu 142 Kč. Sama sebe jsem se ptala, jestli to mám zapotřebí. Počítat každou korunu, mýt nádobí, brát každou brigádu, co se nabídne. Byla jsem naštvaná, otrávená a smutná. Jedu domů a ani zapít mega úspěšné zkouškové nemůžu!
     Celé léto jsem naštěstí opět hodně trénovala. Strašně mě to bavilo, brala jsem všechny možné hodiny, chtěla jsem na kurtech strávit den i noc. Ne kvůli penězům, ale protože mě to naplňovalo, dávalo mi to smysl. Když jsem přicházela do areálu nebo se vracela večer domů, pokládala jsem si podobné otázky jako v zimě. Proč jedu do Koreji? Proč mi tohle nestačí? Mám tu práci, která mě enormně baví a ještě mě za ní dobře platí. Proč vůbec studuju, navíc za těžké prachy rodičů v Koreji? Co víc chci? Za čím se honím? Proč nezůstanu v Praze? V bublině, v pohodlnosti, v komfortu. Protože chceš od života víc, jako bych slyšela.

     Byla to pravda. Chci vidět ten velký svět. Chci jet na místa, která mi vezmou dech. Chci vidět, jak miniaturní místo na této planetě okupuji. Chci jíst pokrmy, které si v Česku nekoupím. Chci přečíst tisíce knih. Chci se klanět Buddhovi před svítáním. Chci slyšet hudbu, ze které budu mít husinu. Chci tancovat do ranních hodin. Chci studovat. Chci se učit jazyky, které zní jako z jiné planety. Chci poznávat nové zajímavé lidi. Chci milovat. Chci zvát lidi do života a se zaklepáním vcházet do jejich. Chci překonávat překážky. Chci být postavená před takové výzvy, že se mi budou klepat kolena. Chci procházet zkouškami, které mě na kolena pošlou. Na kolenou se nejlépe modlí k Bohu.


     Nechci nové džíny, drahý parfém, ani luxusní narozeninové oslavy. Nechci studovat na škole, kterou dělat nechci, jen abych neplatila sociální pojištění. Nechci žít celý život v jedné zemi. Nechci zůstat u první práce, která mě bude bavit. Nechci znát jen dva jazyky. Nechci bydlet jen v Praze. K babičce, trénování a do rodných Stodůlek se můžu vrátit vždycky. Teď chci od života víc.
      A protože to chci, taky to udělám. K lednovým narozeninám si nadělím výlet do Hong Kongu, na který jsem si od září odkládala vydělané peníze. Momentálně šetřím na výlet další - Singapur. Rozhodla jsem se, že se příští rok přihlásím na exchange program do Japonska. A v létě pojedu do lázní. Mariánských.

     Protože život na nikoho nečeká. Výlety se samy nezorganizují. Naopak roky samy utečou. Až mi jednou proběhne život před očima, chci aby se mi z těch vzpomínek zamotala hlava. Proto jsem odjela, proto běžím za něčím víc. Mezitím co bych plánovala, kam poběžím dál, kupovala bych si nová trička a kafe ve Starbucks. Abych se tomu vyvarovala, běžím radši hned. Teď a tady. Zítra by totiž mohlo být pozdě.


            BUCKET LIST
  • Temple Stay  - Přečtěte si o něm zde
  • Hong Kong
  • Singapur
  • Studium v Tokiu
  • Výšlap na nejvyšší horu Jižní Koreji 
  • Lázeňský pobyt
  • Práce na ZOH 2018
  • Degustace vín na Moravě

2 komentáře:

  1. Na tenhle blog jsem narazila náhodou, nelituji!, je to skvělé počtení. Držím pěsti a moc ti fandím :))

    OdpovědětSmazat