sobota 30. prosince 2017

Novoroční slzy

     2017. Jeden rok, dvanáct měsíců, 365 dní, třináct letů, pět navštívených zemí, jeden velký návrat domů. Uplynulý rok dobrodružstvím přímo přetékal.


     Splnila jsem si dva velké sny v podobě výletů do Hong Kongu a Singapuru, snowboardovala jsem v japonských horách na ostrově Hokkaido, objela autem kolem dokola ostrov Jeju a dvakrát vylezla na tamní nejvyšší horu sopečného původu. Nakoukla jsem do Koreji Severní, v té Jižní jsem strávila devadesát procent roku. Poprvé jsem byla v přímořském městě Busan, jela jsem se podívat na východní pobřeží, kde se budou v únoru konat zimní Olympijské hry, znovu jsem spala v budhistickém chrámu s mnichy.
     Konečně jsem dostala stipendium, stala jsem se studentskou ambasadorkou školy, zvolili mě prezidentkou jednoho studentského spolku, přiblížila jsem se publikaci svojí seminární práce, úspěšně jsem si odškrtnula dvanáct dalších předmětů, odevzdala jsem 120 stránkové portfolio s mými pokusy o tvorbu literatury a zvolila jsem si téma svojí bakalářské práce.
     Přivítala jsem v Koreji tři návštěvy, včetně dvou z mých nejbližších kamarádek. Krmili jsme spolu tygry, objevovali tajné vodopády, propařili několik nocí v naší party ulici před domem v Anyangu. Poznala jsem spoustu nových lidí, několik z nich i díky svému blogu. S některými se možná už nikdy neuvidíme, jiní se zařadili do okruhu přátel, do dvou jsem se platonicky zamilovala,..možná do deseti, no. Jsem však strašně moc vděčná za každého, kdo mi v roce 2017 zkřížil cestu. Protože žádný cestovatelský zážitek, akademický úspěch, vydělané peníze, ani napsaný článek, by neměl význam, kdybych ho neměla s kým sdílet.

pondělí 18. prosince 2017

SINGAPORE

     Před rokem a kousek jsem na blog dala svůj bucket list, na kterém vedle výšlapu na nejvyšší horu Jižní Koreji stál i Hong Kong a Singapur. Dneska můžu s pocitem zadostiučinění a obrovskou radostí v srdci říct, že jsem si obě destinace už odškrtla. 

    V Hong Kongu jsem byla už v lednu, na blog jsem fotky nikdy nedala, ale k ročnímu výročí to napravím, slibuju. Do Singapuru jsem vyrazila na začátku měsíce a doteď z toho žiju, takže se ráda fotkami konečně pochlubím.  


    Když jsem před rokem poprvé přemýšlela o výletu do Singapuru, vlastně jsem o něm nic moc nevěděla kromě toho, že z něj pochází spoustu mých spolužáků a stojí v něm vyhlášený hotel Marina Bay Sands s infinity bazénem na střeše. Cool město, tam někdy pojedu. 
     Během letních prázdnin se tam však přestěhovala jedna z mých výborných kamarádek, a tak se z někdy stalo letos a začala jsem navážno shánět letenky. Z Incheon na Changi Airport létá několik letadel denně, přímo i s přestupem. Já jsem byla omezena časově, nemohla jsem si tedy příliš vybírat a zvolila jsem přímý let se Singapore Airlines v pátek ráno s návratem v pondělí ráno. Zpáteční letenka stála skoro 10.000 Kč, to ale rozhodně není cena, za kterou se po Asii pohybuje většina lidí, ani nejlevnější cesta do asijského centra dění. Let byl k mému překvapení (měla jsem dávat při zeměpise větší pozor) sedm hodin dlouhý, z čehož mě při přečtení letenky málem trefilo, strach z létání mě stále nepřešel. Singapore Airlines ovšem dostály svému skvělému jménu a byly excelentní, služby na palubě, jídlo i nabídka filmů byly špičkové. Rozhodně doporučuju!

neděle 3. prosince 2017

Malá holka ve velkém světě

    Sedím v gate A18 na letišti Changi v Singapuru a čekám na půlnoční letadlo zpátky domů. Na tvář se mi krade úsměv, když si uvědomím, jak velké štěstí mám, že se můžu po každém výletě vracet domů do Soulu. 

     Za necelý měsíc oslavím 22.narozeniny. Za poslední rok jsem několikrát ukazovala občanku, jednou dokonce v takové malé zapadlé restauraci, kde mi nechtěli nalít pivo. Dvakrát však z opačného důvodu, dva kluci mi nevěřili, že je mi "jenom 21, tobě je minimálně 25". Aha, tak dík. 

      Oba zpytovali svědomí, že to měl být kompliment, že jsem prý rozumná, že jsem prý samostatná. Jak s oblibou říká moje maminka, "kdyby věděli, jaká opravdu jsi", dalo by se s oba jejich argumenty polemizovat. Pavouky sama dostat z domu neumím, rozumná jsem jen do chvíle než přijdu do obchodu s notýsky a obrazy a cetkami, které nikdy nepoužiju, "protože si je šetřím", ale nutně je potřebuju. Jaký myslíte, že mám s sebou sešit v Singapuru, tyrkysový s pandou žvýkající bambus..

     Snažím se však o to, aby moje pubertální já bylo na mé starší já pyšné. Snažím se napravovat chyby spáchané v sedmnácti a plnit si sliby vysněné v patnácti. Snažím se být taková, jakou jsem být chtěla, i když mi to často brutálně nejde.

středa 29. listopadu 2017

Češi v Koreji: Youtuber Karel

    Česká komunita v Jižní Koreji je sice malá, o to víc však zajímavá. Někteří lidé tu pracují, jiní jsou na stáži, další v domácnosti. Máme tu studenty dlouhodobě, na exchange i na jazykovém kurzu. Další osobou, kterou vám v rubrice Češi v Koreji představím, je Karel. Rok tady studuje na Sungkyunkwan University v Suwonu, cestuje po Asii a o životě (nejen) v Koreji natáčí videa na Youtube.






Karle, kde se vzal nápad odletět studovat do Jižní Koreji?

    Ke konci bakalářského studia jsem si řekl, že bych měl svoje studium obohatit o zahraniční pobyt. Začal jsem pátrat a na hromadném setkání studentů, kteří byli na exchange v různých zemích a prezentovali své zážitky a zkušenosti, mě uchvátila prezentace kluka, který vyjel právě na Sungkyunkwan University (SKKU). Tehdy jsem si poprvé řekl, že chci do Koreji. Moje zdejší univerzita je navíc spojená se Samsungem, což je pro můj obor ideální. Studuju elektroniku a komunikaci, zabývám se tedy hlavně aplikovanou elektronikou, mikročipy, embedded systémy a podobně.

Naplnila se tvá očekávání, která si o zdejším životě měl po zmíněné prezentaci?

     Kluk, který tu byl přede mnou a prezentoval, hlavně říkal, že jsou tu příjemní lidé a že SKKU je na dobré úrovni, což se mi potvrdilo. S výukou jsem spokojený, i když jsem si v prvním semestru musel zvolit i předměty mimo mou oblast zájmu. Celkově se tak moje představy naplnily, není tu nic, co by mě výrazně překvapilo.


Věděl jsi od začátku, že tady strávíš dva semestry? Většina tvých exchange spolužáků je tu jen na semestr.

    Původně jsem tu měl být jen na jeden semestr, všem v Česku jsem říkal, že se za čtyři měsíce vrátím, že se ani nemusíme loučit. Jenže hned po prvním měsíci jsem věděl, že bych tu chtěl zůstat, čas rychle utíkal a já jsem si to tady chtěl užít déle, takže jsem si pobyt prodloužil o další semestr. Kromě toho, že jsem nadšený z Koreji jako takové, je to zároveň i moje první dlouhodobá zahraniční zkušenost, takže mě to tu baví a domů nespěchám.

neděle 19. listopadu 2017

Víkend v Busanu

     O víkendu jsem poprvé vyrazila do Busanu, druhého největšího města na jižním pobřeží poloostrova, které se mimo jiné chlubí i nejdůležitějším korejským přístavem, nejdelší zdejší řekou, největším obchodním centrem na světě a jediným českým pivovarem v Koreji. Busan mi absolutně uhranul a nejradši bych se okamžitě vrátila, tak aspoň skrze následující fotoreport!




     Busan je velmi populární destinací především v létě, hlavně díky svým písečným plážím v čele se známou Haeundae a teplejším počasím. Já jsem dala v srpnu přednost ostrovu Jeju, o němž jsem rozsáhle psala tady, Busan přišel na řadu až teď. Počasí mi přesto vyšlo perfektně, celý víkend bylo okolo 18 stupňů, což byla oproti Soulu příjemná změna.

úterý 31. října 2017

11 věcí, které musíte zažít v Koreji

     V Koreji je spoustu míst, které stojí za to vidět. Historické paláce, zajímavá muzea, autentické čtvrti, moderní budovy,.. Na blogu jsem už psala o nejlepších místech v Soulu, o asijské hokejové lize i o příznacích příliš dlouhého soužití s Korejci. Nejdéle v paměti ale stejně zůstávají unikátní zážitky, které jinde nezažijete. Co autentického můžete zažít v Koreji?

  • HOF 
Kuře a pivo, zdejší hit posledních let, nejtypičtější jídlo na studentských kolejích a piknicích u řeky. Řetězců s kuřetem, které vám naservírují v restauraci nebo na motorce přivezou k domu, je tu nespočet, druhů kuřete ještě více. Takže šup k Hangang River, pokud je léto nebo do jedné z deseti hospod ve vaší ulici a objednávejte Cass a smažené kuře! Pro vyšší level můžete pít somek, soju smíchané s pivem, tradiční zabijácký nápoj.

  • Hiking
Lezení po kopcích a túry jsou tady extrémně populární, hlavně na jaře a na podzim. V Koreji je kopec kdekoliv se podíváte, dokonce je tu mnoho národních parků, včetně Bukhansanu přímo v Soulu. Můj oblíbený kopec je Gwanak, ohromil mě ale i Suraksan a samozřejmě Hallasan na Jeju.

čtvrtek 19. října 2017

8 mýtů o Jižní Koreji

     Jižní Korea pro většinu Čechů nadále představuje exotickou zemi, do které se, byť jen na dovolenou, vydávají jen zatvrzelí dobrodruzi se smyslem pro riziko. Téměř při každé konverzaci o mém studiu v Soulu musím vyvracet stereotypní představy o svém bydlišti a domněnky, které se absolutně neslučují s realitou. Jaké jsou nejčastější mýty o Jižní Koreji, které v mých očích neplatí?





  • V Koreji je nebezpečno.
Když pominu rádoby vtipné - občas i vážně položené - otázky, zda žiji v jižní nebo severní části poloostrova, dnes a denně se setkávám s argumentem, že jet do Soulu na dovolenou je riskantní. Není. O hrozbě útoku KLDR čtu více z českých médií než z korejských, nikdy jsem se tu nebála a naprosto věřím názorům odborníků, kteří tvrdí, že Severní Korea nikdy nezaútočí, protože by to byla sebevražedná akce. Fakt, že nejhorší totalitní režim je pouhých 60 km daleko od Soulu, tady absolutně nepociťuji.

  • V Koreji se jí psi. 
Ano. V Koreji stále existují restaurace, které nabízí psí maso, nicméně jejich výskyt je dnes velmi vzácný, obzvlášť v Soulu, a člověk musí přesně vědět, kam jet. Já osobně jsem na psí restauraci nikdy nenarazila a taktéž nikdo z mého okolí.

  • Korejci jsou malí. 
Ne. Neznám statistiky, ale domnívám se, že celkový výškový průměr Jihokorejců bude o pár centimetrů nižší než ten český. Na ulici však potkáte spoustu vysokých mužů i žen, já se svými 163cm stejně jako v Praze i v Soulu patřím k těm menším.

pátek 13. října 2017

Pisálkovské sebevědomí na dně šuplíku s nápady

     K psaní jsem dříve nijak výrazně netíhla. První náznaky, že mě baví vylévat si srdce na papír přišly na střední, kdy jsem napsala tragické vyprávění, ve kterém jsem pohřbila oba rodiče a mamka se urazila. Tohle bude můj směr.

     O hutných tématech se mi z podivného důvodu doteď píše lépe než o těch veselých. Můj kamarád jednou pronesl, že kdyby mě neznal a jen četl mé kecy, myslel by si, že jsem zoufalá. Přitom mám veselý život, jen si ty šťastné chvilky častěji nechávám pro sebe. Navíc stejně všichni raději čteme o cizím neštěstí, máme pak pocit, že v životních útrapách nejsme sami a jsme ujištěni, že sousedova tráva možná vypadá zelenější než naše, ale taky se mu v ní občas objeví plevel.
     Mám pro vás tedy příběh jednoho ublíženého spisovatelského ega, napříč tomu, že jsem se ve středu zapřísáhla, že už nikdy nic nenapíšu!

IF Café ve Werichově Vile na Kampě je mou vysněnou literární kanceláří

středa 11. října 2017

11 příznaků příliš dlouhého pobytu v Koreji

     Život v zahraničí otřese vašimi základy a navždy změní, kým jste. Jakmile vystoupíte ze své bubliny a poznáte novou kulturu a zvyky, uvidíte svět jinýma očima. Mezitím co se v Koreji neustále dozvídám nové věci o sobě, o své rodině, o mých přátelích, mé víře, mých politických názorech a všem dalším, co nosím ve své mysli malé-holky-ve-velkém-městě, občas se navíc přistihnu, že jsem si již osvojila zdejší zvyky a chování místních. Některé jsou dobré, jiné mě děsí. Podle čeho se pozná, že jsem já, nebo i vy, v Koreji už moc dlouho? 

Typická korejská kosmetická procedura

  •   KLANÍTE SE, KDYKOLIV NĚKOHO POTKÁTE
Klaníte se pokaždé, když vejdete do restaurace, klaníte se při podávání ruky, klaníte se, když vám mamka ve dveřích cpe svačinu. Klaníte se a lidé na vás koukají s podezřením, že máte zablokovaný krk, ale vy jste jen od Korejců odkoukali zvyk uklonit se na pozdrav a poděkování.

  • JSTE ZVYKLÍ BÝT NEUSTÁLE A VŠUDE NA MOBILU
V Koreji je posedlost telefony šílená. Wifi je všude, připojení k internetu je nejrychlejší na světě. Všichni jsou přilepeni na displej, ať jsou na rande, v metru, ve škole nebo na procházce v parku. Po dlouhé době v Koreji se ani nezlobíte na kamarády, kteří v půlce vašeho rozhovoru vytáhnou telefon a odpovídají na zprávy, protože vám to přijde normální.

pondělí 2. října 2017

Chci studovat v Jižní Koreji

     Když jsem se před třemi lety rozhodla přihlásit na vysokou školu do Jižní Koreji, neměla jsem nejmenší tušení, jak celý proces probíhá, jaká je šance, že se na danou univerzitu dostanu, nebo jaké studium v Jižní Koreji je. Neříkám, že po třech letech vím všechno, ale chtěla bych těm, kteří o škole v Koreji uvažují skrze tento článek poskytnout to, po čem já jsem tenkrát toužila - aby mi někdo aspoň trochu řekl, na co se mám připravit.

Yonsei University, Seoul Campus

sobota 23. září 2017

Korejský hokej

     Cože?! V Koreji se hraje hokej? Hraje. Není sice moc populární, nechodí na něj tisíce lidí, nepíše se o něm denně v novinách, ale hraje se. Na úrovni. Dokonce se bude hrát i na zimních Olympijských hrách v Pyeongchangu v únoru 2018. Pojďme si tedy korejský hokej trochu představit. 

     Jižní Korea na zimních olympijských hrách pokaždé vyhraje několik zlatých medailí, úspěšné sportovce ale mají jen ve dvou ledních disciplínách - short tracku a rychlobruslení. Jedinou jihokorejskou sportovkyní, která na ZOH vyhrála placku v jiné disciplíně, je krasobruslařka Kim Yuna, která ohromila svět rekordní jízdou ve Vancouveru a na svůj úspěch navázala v Sochi. 
     Pyeongchang byl vybrán jako pořadatelské město v roce 2011. O dva roky poté, v roce 2013, dostala korejská hokejová federace podmínku, že národní tým musí rapidně zlepšit světové postavení, tehdy 25.místo, aby se mohl na domácí Olympiádě předvést na ledě stejně jako v historii všechny hokejové týmy pořadatelské země.  
      Letos národní tým Jižní Koreji několikrát přepsal dějiny. Nejprve v únoru poprvé v historii vyhrál stříbrnou medaili na Asijských hrách, když podruhé v dějinách porazil Japonsko na mezinárodním turnaji. Ještě větším překvapením bylo, když se Korea na mistrovství světa divize IA probojovala do nejvyšší divize, kde v následujícím roce vyzve týmy jako USA, Dánsko nebo Finsko. V roce 2018 tak korejský hokej čeká nevídaný rok na nejvyšší světové úrovni, který odstartuje právě domácí Olympiáda, kam se tým díky splněným podmínkám mezinárodní hokejové federace kvalifikoval a postaví se ve skupině Čechům, Kanadě a Švýcarsku.

úterý 19. září 2017

Mám být v Koreji, nemám být v Koreji, mám být v Koreji,...

     "Pokud sedíš před rozhodnutím a nevíš si rady, jednoduše si hoď mincí. Ne proto, aby za tebe rozhodla, ale pro ten moment, kdy je ve vzduchu a ty najednou víš, v jakou možnost doufáš."

     Sedím ve Friends Coffee House kousek od Národní třídy s mojí milovanou kamarádkou Adélou, piji horký punč, krčím rameny a dramaticky si jednou za pět minut povzdychnu. Venku prší a my se podesáté v týdnu bavíme na téma vysoké školy. A myslíš, že mám teda jít do té Koreji? Přijde mi to jako včera, když jsem žádala všechny mé přátele o názor, zda odejít studovat bakaláře do Jižní Koreji je tím správným rozhodnutím. 

     Sedím ve školní jídelně na campusu Yonsei University v Soulu, mluvím do telefonu a koukám na svou drahou kamarádku Martu, která se mnou z Prahy vede videohovor. No Martičko, a co si o tom teda myslíš ty? Mám tady zůstat? Jsou to pouhé dva roky od chvíle, kdy jsem začala studovat bakaláře v Koreji a už stojím před dalším rozhodnutím. Kde vystuduju magistra?

Yonsei University

středa 6. září 2017

Jsme jiní lidé v jiných jazycích?

     Znáte tu sérií vtipů, kdy do baru vejdou Američan, Rus a Čech a začnou si povídat? Každý den podobnou scénu zažívám. Do třídy vstoupí Korejec, Japonka, Uzbek, Afričanka, já,  Američan a spustí se hromadná konverzace. Máme společnou řeč, ačkoliv jsme vyrostli v jiných zemích a naše mateřské jazyky jsou absolutně rozdílné. 
     Schopnost ovládat odlišné jazyky a komunikovat v cizích zemích je pro mě jedním z největších privilegií našeho pokročilého světa a pravidelně přemýšlím nad českým příslovím kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Znamená snad, že čím více jazyků ovládáme, tím jsme komplexnějším člověkem? Nebo to znamená,  že jsme v každém jazyce jiným člověkem?


neděle 27. srpna 2017

Temple Stay #2

     Loni na podzim jsem se poprvé vydala na Temple Stay do chrámů Geumsunsa v Soulu. Dvoudenní kulturní zážitek se mi moc líbil a chtěla jsem si pobyt v budhistickém komplexu zopakovat. Znovu jsem vyrazila na jednu noc, dva dny, tentokrát však k moři na východním pobřeží do chrámů Naksansa. 



     Temple Stay má pod sebou několik desítek budhistických chrámů po celé Jižní Koreji, ve kterých nabízí různé programy pro místní i cizince. Žít po boku mnichů můžete jedno odpoledne, dva dny, nebo i týden. Odpolední programy, které zahrnují třeba čajovou ceremonii nebo meditaci probíhají i v turisticky oblíbených komplexech uprostřed Soulu, například v Bongeunsa nebo Jogyesa. 
     O svých zkušenostech z Geumsunsa jsem psala tady. Geumsunsa se nachází v horách na severu Soulu, jede k němu jen jeden autobus, takže se mu vyhýbají davy turistů a během celých dvou dní, které jsem v chrámu strávila, jsem kromě mnichů potkala jen pět místních, kteří se přišli modlit. Navíc se programu účastnilo jen šest lidí, takže byl pobyt hodně rodinný a příjemný.
    Naksansa je naopak turisticky velmi žádaný, takže se zážitky hodně liší. Zástupům turistů čekajících na fotku se však nelze divit, Naksansa je přímo na pobřeží východního moře, takže nabízí nádherné pohledy, obzvlášť při východu slunce. Chtěla jsem na druhý Temple Stay mimo Soul a právě poloha a představa slunce vycházejícího nad mořskou hladinou rozhodla, že se pojede do Naksansa. 
     Navíc chtějí budhistické komplexy v oblasti Gangwondo, kde se budou v únoru konat Olympijské hry, s blížící se sportovní mega akcí nalákat do regionu co nejvíce návštěvníků, takže se v Naksansa momentálně za dvoudenní Temple Stay neplatí původních 70,000 wonů, ale jen 10,000. Východ slunce nad mořem, pobyt víceméně zadarmo, co by mohlo být špatně?

neděle 13. srpna 2017

Severní Korea na dohled

     Česká média poslední dobou straší válkou na korejském poloostrově. Odkazují při tom na velkohubé výroky o Guamu na dosah a následné "ohnivé zlobě, kterou svět neviděl" Kim Čong Una a Donalda Trumpa. Včera jsme se tedy k zemi, která nám hrozí jadernými zbraněmi, vydali blíže. Do demilitarizované zóny.

čtvrtek 10. srpna 2017

Slovo, které se neříká nahlas

     Když jsem si zakládala blog, chtěla jsem, aby byl striktně o zážitcích z Koreji. Jenže v uplynulém roce jsem v Koreji strávila 11 měsíců a o slovo se přihlásilo to, před čím jsem původně do zahraničí utíkala - deprese. Vážím si toho, že můj blog navštěvuje mnohem více lidí než jsem čekala a chtěla bych toho využít k mluvení o tématu, o kterém se píše i čte o dost hůře než o dovolené na Jeju, chrámech v Soulu a zkušenostech ve škole.



     Nechci si veřejně vylévat srdíčko, ani ze sebe dělat chudinku. Na světě jsou miliony lidí, kteří trpí horšími fyzickými i psychickými nemocemi, existuje mnoho lidí, kteří se při svém každodenním životě trápí několikanásobně více než já v Koreji a rozhodně spoustu problémů vidím často černěji než jaké doopravdy jsou. Přesto není důvod dělat hrdinu a chlácholit se tím, že může být hůř. Vždycky totiž může být i líp.
     Přijde mi ale důležité o depresích - ať už probíhají jakkoliv a v jakémkoliv měřítku - mluvit. Neexistuje zanedbatelná deprese. Bohužel mi přijde, že v Česku jsme o tom ještě pořádně mluvit nezačali a spoustu lidí mávne rukou, když jim řeknete, že se trápíte. Co tebe prosimtě může trápit? Co by za to ostatní dali mít život jako ty! Nepřeháněj to. Neblázni. Nedramatizuj to!
     Je normální být občas smutný, naštvaný, líný, bez motivace a bez pádného důvodu vstát z postele a začít něco dělat. Všichni známe situace, kdy se nám prostě nechce - do práce, do školy, k příbuzným, ke kamarádům... Většina z nás asi někdy měla zlomené srdce, zažila podraz, ztratila někoho blízkého a měla někdy pocit, že celý svět se proti nám spikl a všichni jsou debilové a nic nemá význam.
     Na chvíle smutku má každý jiný recept. Alkohol. Kamarády. Sport. Maminku. Cestování. Jenže co když nic nepomáhá? Co když se dostaneme do bodu, kdy nepomůže ani tequila, ani objetí, ani motivační citáty, ani běhat jako křeček na běžícím páse a koukat u toho na Přátelé?

úterý 8. srpna 2017

Jeju-do, korejský vulkanický ostrov

     Jeju je největším a pravděpodobně nejpopulárnějším ostrovem u korejského poloostrova. Vznikl vulkanickou činností, uprostřed ostrova se nachází nečinná sopka (a zároveň nejvyšší hora Jižní Koreji - Hallasan) s velkým kráterem a dodnes je část ostrova pokryta lávou. Jeju je díky svým lávovým oblastem zapsán do Světového dědictví UNESCO i do seznamu Nových sedm divů přírody. Kromě oslňující přírody nabízí Jeju i písečné pláže po všech stranách ostrova, takže je pro Korejce častou dovolenkovou destinací. Za poslední dva měsíce jsem na Jeju vyrazila hned dvakrát a jsem doteď plná dojmů. Takže tady jsou! 

     Jeju je v subtropické oblasti, jezdí se na něj tedy výhradně v létě na dovolenou, ale i během roku kvůli zmíněným památkám UNESCO. Můj první výlet proběhl s kamarádem z Čech na konci června, kdy jsme vyrazili za přírodou i relaxem u moře. Byli jsme na Jeju pět nocí, jeden den proleželi u moře a zbylé cestovali po celém ostrově. Náš výlet byl tak trochu lowcost, přesto jsme si to ohromně užili. Podruhé mě na Jeju zavedla dovolená s rodiči, která se nesla v duchu rozmazlování, pláží, hotelů s bazény a mořskými plody k večeři. Poznala jsem tak Jeju zase z jiného úhlu a po třídenním válení u vody jsem se konečně dokopala k sepsání všech zážitků. 

čtvrtek 20. července 2017

Život offline

     Před prázdninami v Česku jsem si ze všech svých zařízení odinstalovala Facebook (včetně Messengeru) a Instagram. Dvě sociální sítě, na kterých jsem do června strávila i několik hodin denně, už přes tři týdny v mém životě neexistují. A dýchá se mi lépe.



     Zastávám názor, ze sociální sítě jsou skvělým výmyslem a jednoznačně nám ulehčují život. Pokud je však umíme používat. S mírou, s rozumem, s nadhledem. Troufám si říct, že já ten nadhled chvílemi ztrácela a vsadím se, že ho ztrácí i spousta mých vrstevníků. Možná i vy.
     Facebook se v mých očích, teda na mé "zdi", dost zklidnil. Už nečtu tolik statusů, ani příspěvků nesmyslných skupin. Mí přátelé naopak sdílejí více zajímavých událostí, zpráv a fotek. Vím, co se děje u známých v Kanadě, v Thajsku i na Novém Zélandu. Messenger má drtivá většina mých známých, včetně babiček a strýčků. Napsat někomu trvá dvě sekundy. Pokud mají internet v mobilu, konverzace startuje okamžitě, což z Messengeru jednoznačně dělá nejjednodušší způsob komunikace, obzvlášť ze zahraničí. Dotud super.
     S Instagramem je to trochu horší. Je mi sympatický, dokud ho používám k inspiraci, kam jet na výlet, kam jít na brunch a co si vzít na sebe. Sleduju na něm převážně kamarády, takže jsem zahlcena hlavně fotkami z jejich soukromí, ale zároveň tam mám par lidí, které jsem nikdy neviděla živě, ale jejich příspěvky mě baví. Obracím se na Instagram, když hledám hezkou kavárnu, dovolenkové destinace a nový recept.
    Bohužel občas obě sítě používám nejen ke svému dobru a užitku, ale i "nezdravě". Vědomě i nevědomě ubližuju svému sebevědomí, dennímu plánu i psychice. Tak dlouho se hrneček plnil, až pomyslně přetekl. Deprese mladých, jak to nazvala má kamarádka, nakonec vedla k od instalování těch tří ikonek, na které mé prsty už automaticky klikaly, kdykoliv jsem odemknula obrazovku na telefonu.

neděle 16. července 2017

Alenka v říši divů

     Před šestnácti dny jsem přijela po roce domů do Česka. Nenapsala jsem pondělní plky ani žádný jiný článek, zapomněla jsem, že chodím na vysokou, smazala jsem si sociální sítě a nadále nenalézám slova, kterými bych o sobě dala vědět. Každý den jenom jsem - potichu, šťastně a klidně. Připadám si jako Alenka v říši divů a žasnu. Neustále žasnu. Je tady nádherně.


     Sedím u Metronomu, piju čepované pivo za hubičku a do tváří mi praží sluníčko. Hledím na Pražský hrad a zaplněný Karlův most a mám radost za tisíce turistů, kteří tamtudy proudí a kochají se krásama města, ve kterém jsem se narodila.
     Zrovna ráno jsem procházela kolem porodnice, kde jsem poprvé vykoukla na svět. Šlapala jsem do kopce na Vyšehrad, opakovala jsem si báj o statečném Šemíkovi a když jsem dorazila k hřbitovu, kde mají hroby velikáni jako Božena Němcová, Milada Horáková nebo Karel Čapek, zasáhlo mě národní cítění přímo do srdce. Tady bydlím. Sem patřím.
    "U Stalina" jsem dlouho nebyla. Hraje tu pohodová hudba a za mnou slyším jen dopady skateboardů. Když se ohlídnu, nevím, kam dřív koukat. To, že české holky jsou nejkrásnější, je docela profláknuté. Ale tady jsou i nádherní kluci! Blonďatí, bruneti, zrzci, potetovaní, vysportovaní, sympatičtí, muzikanti,.. Po třech dnech mě bolí za krkem. Po Vltavě navíc polovina pánské posádky na šlapadlech jezdí bez trička! 
     Za to já se do naha svlíkat pár týdnů nebudu. K obědu jsem měla smažený sýr s kroketami a tatarkou. Doteď mě bolí břicho, ale duše se nadýmá spokojeností. V Café Louvre jsem měla tvarohové knedlíčky s mačkanými jahodami, v Potrefené huse guláš ve chlebu, u babičky svíčkovou k obědu i večeři. Po měsíci v Česku ze mě asi bude koblížek, ale já si nemohu pomoct. Makovým koláčům prostě nejde říct ne. Navíc mám pro vás skvělý tip na perfektní chlebíčky - bistro Sisters kousek od Náměstí Republiky. Mňam mňam.

čtvrtek 29. června 2017

Ach, ti Korejci!

     Před každým odletem do Koreji mi babička říká, ať si tam hlavně nenajdu žádného místního chlapa. Mamka se přidává s argumentem, že do rodiny přijmou jen toho, kdo se s náma bude smát u Pelíšků na Štědrý den. No, přestože se mi mladí Korejci líbí moc, domů si zatím žádného domů přivést nehodlám.

     Když říkám, že mi Korejci opravdu přijdou po vzhledové stránce atraktivní, je důležitý ten přívlastek mladí. Neviděla jsem snad žádného sexy Korejce nad 50 let, kterých v Evropě máme požehnaně. Obecně se stylově oblékají a pečují o sebe určitě více než Češi, což je dle mého plus. Dokud samozřejmě kluk nemá upravené obočí lépe než já a neporovnává složení našich peelingů na tvář (Ano, i to se mi stalo). Bohužel se to ale ve středním věku začne lámat a Korejci v mých očích ztrácí šarm. Místní obdobu Jiřího Bartošky nebo George Clooneyho jsem tu nepotkala. Až potkám, chytnu ho a nepustím.


     No, ale pojďme zpátky k těm mladým. Korejci jsou pro nás Evropany v některých věcech národem poněkud zvláštním. Občas jim holt nerozumím a marně se snažím dovtípit, z čeho pramení jejich chování. Jak jsem psala tady, v Koreji má spoustu věcí dvě strany. Jinak to není ani u milostných vztahů.
     Korejci se obecně tváří, že v životě neviděli nahou ženu, čemuž by napovídal i fakt, že mají v zemi zablokované stránky s filmy pro dospělé, nejsou tu volně dostupné erotické časopisy a na sex shop narazíte zřídkakdy. Korejské páry na ulici se sotva drží za ruce, nikdo se nelíbá v metru, ani na sobě neleží v parku na dece. Jeden by si myslel, že je to tu ráj romantiků, kteří pracují hlavně na souznění dvou srdcí. Jenže jako obvykle, když už máte o Koreji nějaké mínění, často je mylné. Vztahy tu moc o romantice nejsou.

Poločas aneb Rekapitulace druhého ročníku

     Čas hrozně rychle letí. Přijde mi to jako před pár měsíci, když jsem poprvé přiletěla do Soulu jako začínající studentka na zdejší Yonsei University. No, a dneska mám za sebou polovinu bakalářského studia. Druhý ročník byl plný - všeho, co vůbec mohl nabídnout. Vracím se po 11 měsících na měsíc domů a vezu si s sebou úžasné zážitky. Tady je rekapitulace toho nejdůležitějšího, co jsem v druháku zažila (a většinou o tom i napsala):

  • Tátův tým Anyang Halla vyhrál korejské mistrovství, základní část, i playoff Asijské ligy. Zmeškala jsem pouze jeden domácí zápas a po vyhraném finále ještě pár dní nemohla usnout díky zvýšenému adrenalinu v těle. (Rozhovor s Patrikem Martincem)
  • Snowboardovala jsem v japonských horách na ostrově Hokkaido a večery trávila naložená v horkých pramenech onsen.



  • Strávila jsem noc v buddhistickém chrámu v horách, povídala si s mniškou u čaje a brzo ráno se 108krát klaněna Buddhovi. (Temple Stay)
  • Přijela za mnou jedna z nejbližších kamarádek a splnily jsme si tak dětský sen o společném cestování po Soulu. Prošly jsme všechny (ne)turistická místa v Soulu a krmily tygry a lvy v Everlandu! (18 Nejlepších míst v Soulu)                     

  • Objeli jsem s kamarádem celý ostrov Jeju a vylezli jsme na nejvyšší horu Jižní Koreji, sopku Hallasan. (Výšlap na Hallasan)

pátek 23. června 2017

Jeju: Výšlap na nejvyšší horu Jižní Koreji - Hallasan

     Letos jsem konečně nasedla na hodinový let ze Soulu do korejského dovolenkového ráje, ostrov Jeju. První dojmy: Nechápu, že jsem tu nebyla mnohem dřív! Na blog budu postupně dávat fotky a popisky z míst, které během pětidenního pobytu navštívím. Jak jsme si ale říkali minule, začínejme cílema nejvyššíma... V případě Jeju 1950 metrovou horou Hallasan.


     Štítová sopka Hallasan se nachází v centrální části ostrova Jeju. S nadmořskou výškou 1950 m n. m. je nejvyšší horou Jižní Koreji a její masiv je součástí UNESCO.
     Na úplný vrchol, Baekrokdam, ke kráterovému jezeru (no, dneska spíš k louži) vedou dvě pěší trasy - Seongpanak Trail na východě a Gwaneumsa Trail na severu.

pátek 26. května 2017

Anyang Halla by byla ve špici české první ligy, pár hráčů by v pohodě mohlo hrát i za Spartu, říká hokejový trenér Patrik Martinec

     Papá Martinec do Koreji poprvé přiletěl na sklonku své kariéry v roce 2005 a odehrál za místní klub Anyang Halla pět sezón. Další sezónu v týmu působil jako asistent trenéra a letos se po pěti letech strávených ve Spartě vrátil do Anyangu na post hlavního trenéra. S týmem vyhrál všechno, co se dalo - Korejský pohár, základní část i playoff, navíc s rekordním počtem bodů. Progres v jihokorejském hokeji ovšem není vidět jen na klubové úrovni, nýbrž i na té mezinárodní. Jižní Korea letos poprvé v historii postoupila do nejvyšší divize a před domácí Olympiádou v roce 2018 světu ukazuje, že stojí za pozornost.

     "Já jsem jenom rád, že před domácí olympiádou potvrdili, že patří mezi nejlepších šestnáct týmů na světě. V uvozovkách zavřou pusu nepřejícníkům, kteří tvrdí, že Korejci jsou na olympiádě jenom proto, že jsou domácí mužstvo," říká.





Když jsi v roce 2005 poprvé podepsal smlouvu s hokejovým klubem Anyang Halla v Jižní Koreji, jaké jsi měl představy o úrovni asijské ligy nebo o korejském stylu hokeje? 

   O korejském hokeji téměř žádné, měl jsem představu pouze o japonském hokeji, kde jsme hráli se Spartou tři exhibiční zápasy. Ta očekávání se naplnila, úroveň Korejců byla slabší než u Japonců, což jsem tušil.


Bylo něco, v čem jsi přesto za Korejci na ledě nebo v suché přípravě jako evropský hráč zaostával?

   V dynamice pohybu, jejich explozivní síla je neskutečná.


V čem vidíš největší rozdíl, ať už v Asijské lize nebo v korejském hokeji, mezi sezónou 2005/2006, kdy jsi tu poprvé hrál a sezónou 2016/2017, kterou jsi s Anyang Halla strávil jako hlavní trenér?

   V roce 2005 tenkrát český trenér Anyang Halla, pan Vejvoda předpověděl, že Korejci dohoní Japonce za deset let a já bych jen upřesnil, že je nejen dohonili, ale i předběhli. Asijská liga se hodně zprofesionalizovala a její úroveň šla celkově nahoru. Zdejší liga je u nás pochopitelně neznámá, ale ti kluci hrají osmačtyřicet zápasů základní části. Letos k tomu hráli tři Euro Hockey Challenge, nějaké přípravné zápasy, mistrovství světa a navíc měli letos i Asijské hry, pro ně obrovsky prestižní obdobu olympiády. Někteří hráči mají odehráno stejně zápasů jako ti v Čechách, i proto je vidět posun dopředu.

pondělí 22. května 2017

"Sni velce!" Cože?

     Korejský hokejový národní tým se letos poprvé v historii probojoval do nejvyšší mezinárodní divize. Zároveň poprvé v historii vyhrál stříbrnou medaili na Asijským hrách. Před deseti lety sci-fi, v roce 2018 Jižní Korea dvakrát změří síly s největší hokejovou velmocí na světě, s Kanadou. Jim Paek, kouč národního týmu, který svého času hrával v lajně s Jardou Jágrem, v každém rozhovoru opakuje frázi "dream big". Sni velce. Měj velké sny.

The Peak, Hong Kong

     Celý svůj život jsem obklopená dětmi. Trénuju je na tenise, od svých 15 let hlídám potomky známých, mám tři malé bratrance a dvě nádherné princezničky sestřenice. Děti miluju. Nabíjí mě energií, úžasem, inspirací a láskou. Jednou z dětských vlastností, kterou mám nejradši, je jejich bezprostřednost a absence limitů v jejich nevinných myslích. Dítě nezná slovo "nemožné". Když se jich zeptáte, čím chtějí v životě být, řeknou vám, že král. Prezident. Astronaut. Rytíř. Robot.
     Dítě nechápe, že popelář není povolání, po kterém se v dospělosti touží. Dítě nechápe, že princezny v Česku nemáme. Dítě věří, že Elsa z Ledového království existuje. Dítě věří, že když budou chodit na fotbal, bude z nich Ronaldo.
     Kdy se to zlomí a začneme si říkat, že něco nedokážeme? V kolika letech si začínáme uvědomovat, že nemáme hudební sluch a tak z nás nebude druhá Avril Lavigne? Kdy o sobě začínáme pochybovat, zmenšovat se a říkat si, že něco je nad naše schopnosti? Odkdy si zakazujeme mít nerealistické přání a sny?
     Rodiče i prarodiče mi vždycky hrnuli do hlavy, že mám být pokorná. Skromná. Nejhorší urážka pro mě byla, když mi táta říkal, že se chovám jako mistr světa. Protože já nejsem mistr světa a uznávám, že spoustu, vlastně VĚTŠINU věcí neumím, neznám, neovládám. Souhlasím s tím, že člověk musí být pokorný. Naprosto ale odmítám spojovat skromnost s nastavováním malých cílů. Být sebevědomý a cílevědomý je na míle daleko od toho být namyšlený.

Češi v Koreji: Osobní trenérka Lenka

     Česká komunita v Jižní Koreji je sice malá, o to více je však zajímavá. Někteří lidé tu pracují, jiní jsou na stáži, další v domácnosti. Máme tu studenty dlouhodobě, na exchange i na jazykovém kurzu. Další osobou, kterou vám v rubrice Češi v Koreji představím, je Lenka. Do Koreji původně přijela před lety jako studentka Koreanistiky na výměnný pobyt. Od té doby se do Koreji vdala, zabydlela v Soulu a pracuje jako osobní trenérka. Jak se jí zde žije?




Leni, ty už jsi teď v Soulu usazená, pracuješ tu, mluvíš korejsky, tvůj manžel je Korejec. Pojďme se ale vrátit na začátek, jak a kdy to celé začalo?

     Začalo to, když jsem odmaturovala a zjistila, že absolutně netuším, co chci studovat. Vždycky mě ale bavily jazyky, a tak jsem se rozhodla, že když už na univerzitě, tak něco speciálního. Nakonec jsem nastoupila na Karlovu univerzitu na Koreanistiku. Ve třetím ročníku jsem přijela do Koreji jako výměnný student a život tady se mi tolik zalíbil, že jsem hned veděla, že se sem chci vrátit.


Jak jsi se poznala se svým mužem? Znáš hodně česko-korejských párů?

     Manžela jsem poznala, když jsem tu byla na rok na working holiday vízu. Pracovala jsem jako recepční a výpomoc v kavárně, kde se místní scházeli na debaty v angličtině. Manžel docházel dvakrát týdně a jelikož v těchto skupinách se mluví hodně o svých představách o budoucnosti, zálibách, názorech a podobně, oba jsme nějak vycítili, že máme hodně společného.
     Česko-korejských párů mnoho neznám, mohla bych je napočítat na prstech jedné ruky. Ale možná je to proto, že já se zatím v českých komunitách v Koreji moc nedružila.


Ptala jsem se na to i Michala, který se sem přiženil, ale zajímá mě tvůj pohled jakožto holky. V čem je specifický vztah s Korejcem? Nebo bys řekla, že v českém a česko-korejském partnerství není žádný zásadní rozdíl?

       Abych byla upřímná, po dvouletém vztahu, který skončil, když mi bylo 19, jsem v dalším dlouhodobém vztahu před manžele nebyla. Nemám proto dostatečná data k zodpovězení tvé otázky :) Mám však pocit, že Koreji mají trochu větší smysl pro pochopení věcí z ženského pohledu. Možná je to tím, že spousta z nich vyrůstá v domácnostech, kde je mamka doma a táta je za denního světla přítomen jen v neděli. V dospívání tedy vidí a slyší velmi často právě tu ženskou stránku života. Je to hezký pocit, když vás vede na chodníku tak, aby jste vždy byla na straně dál od aut. Nebo když vás bolí hlava a zrovna nemáte doma prášek, uloží vás na gauč a dojde do lékárny. Ale možná by to udělal i Čech, jen ne ti, které jsem já potkala na střední.


sobota 13. května 2017

Pár politických poznatků z Koreji

     Tohle je první a na dlouhou dobu poslední politický příspěvek na mém blogu. Napsala jsem ho čistě z pohledu nestranného pozorovatele, který byl v centru dění, když Jižní Korea přepisovala své dějiny.

     Poslední měsíce tu byly opravdu napínavé a klíčové. Poprvé v historii byla soudem odvolána hlava státu, navíc první ženská prezidentka. Odehrály se tu masivní demonstrace, nedávno stouplo napětí mezi KLDR a Spojenými státy, Korea si proti sobě poštvala Čínu. No, a minulý týden se konaly předčasné prezidentské volby, asi nejdůležitější za poslední desetiletí. Nový prezident, Moon Jae In, to nebude mít vůbec jednoduché. V tomto příspěvku nechci analyzovat, jak to zvládne, ani koho bychom měli v našich prezidentských volbách volit my Češi. Jenom nastíním, jak mi Korejci ukázali, jak se "dělá demokracie".

Moon Jae In

úterý 9. května 2017

7 věcí, na které si v Koreji snad nikdy nezvyknu

     Žiju v Koreji už nějakým tím rokem, takže se málokdy nechám hrubě vykolejit kulturními rozdíly mezi náturou mou a korejskou. Pořád mě nějaké situace překvapují, ale ten šok bývá menší a menší. Zvykla jsem si na pálivé jídlo, respektuju a miluju zdejší tradice, jím hůlkama lépe než vidličkou, nejsem už vykulená z jejich technologií a divných pohledů na blondýny..  Stále mi však pár věcí uniká.



1. Absence odpadkových košů

  Nejsou na ulici, na stanicích metra, ani v obchodních domech. Nejsou prostě nikde. Pokud si koupíte kafe do ruky s sebou, kelímek přinesete domů a můžete si založit vlastní second hand take out coffee, protože kelímků máte už nasbíráno nespočet.


2. Házení toaletního papíru do odpadkového koše

   Odpadkové koše nikde jinde nejsou, protože jsou všechny v kabinkách na toaletách. Použitý toaletní papír se tu totiž zásadně nehází do mísy, ale vedle do koše. Teda nemá se házet, mně tam občas upadne :)


3. Plivání a popotahování na veřejných místech

   Vždycky mnou projede zimnice, když čekám na zelenou na přechodu a pán vedle mě vydává dávivé zvuky, načež vytáhne hlen až z paty. Kdyby to však dělali jen důchodci, ale ony to dělají i upravené krásné holky v lodičkách a kostýmku ve školních koupelnách. Srkání v restauracích nevnímám, krkání dokážu akceptovat, ale tyhle zvuky, to se mi zvedá kufr.

neděle 7. května 2017

Češi v Koreji: Já. Rozhovor z druhé strany

     Když jsem naposledy do rubriky Češi v Koreji zpovídala Veroniku, která tu vystudovala a po magistru zůstala v Koreji pracovat, ocitla jsem se taky pod palbou jejích otázek. A tak se v dnešním rozhovoru výjimečně neptám, ale odpovídám :)


                         


Niki, začnu klasickou otázkou. Proč jsi v Koreji a jak jsi se k ní dostala? Za tvou první návštěvou totiž nebyl Kpop, korejské drama, ani univerzitní výměnný pobyt. Navíc jsi sem přijela poměrně hodně mladá, bylo ti 9 let, že?
    
     Máš pravdu, do Koreji jsem poprvé letěla v roce 2005. Pochopitelně to nebylo z vlastní iniciativy, letěli jsme sem celá rodina kvůli tátově práci. Táta, bývalý hokejista, tenkrát dostal nabídku hrát za místní tým Anyang Halla. Tým přivedl českého trenéra Otakara Vejvodu a ten si k sobě vzal čtyři české hráče. V české sestavě jsme tu strávili tři sezóny, poté zůstal táta v týmu jediným Čechem a doplnili ho hráči z Ameriky a Kanady, jeden je tu dokonce doteď a už má korejské občanství.
     Táta podepsal smlouvu vždy jen na rok, vůbec jsme netušili, že tu strávíme šest let. Chodila jsem tehdy se ségrou na základku a vzhledem ke krátkodobému kontraktu a faktu, že mamka je učitelka, jsme my tři pendlovaly a tátu navštěvovaly na pár týdnů dvakrát za sezónu, abychom nemusely ve škole dělat zkoušky před komisí.
     No, a teď je to takové deja vu, protože táta se sem letos vrátil trénovat stejný tým jako hlavní trenér, za což jsem moc šťastná, protože čas, který jsme tu strávili jako rodina - a momentálně zase trávíme - se v žádném případě nedá srovnat s tím, když jsem tu sama.


Pamatuješ si ještě, jak na tebe jakožto mladou dívenku Korea působila? Byla adaptace na cizí zemi jednodušší tím, že jsi byla dítě, nebo naopak stresující?

     Já si toho z Koreji během těch prvních tří let pamatuju hrozně málo. Je to jednak tím, že jsme tu přece jen nebyli celý rok, ale jen pár měsíců z celého roku. Brala jsem to spíš jako dovolenou, líbilo se mi, kde bydlíme, chutnalo mi jídlo, byla jsem s rodiči. Víc jsem ke štěstí nepotřebovala. Chodila jsem hrát s korejským trenérem tenis, doma s rodiči doháněla českou školu, jezdili jsme po památkách, parcích a hodně sportovali. Korea je v tomhle doteď úžasná, na každém kroku je veřejné sportoviště, fontány, parky, hřiště pro děti. Tím, že mám o tři roky mladší ségru, nám rodiče vytvářeli hlavně zábavný program. Vadilo mi asi jen to, že tu tehdy nebylo moc cizinců, takže se s námi všichni stále fotili a sahali nám na vlasy a podobně. Nejdřív jsem si samozřejmě připadala jako celebrita, ale pak už to začalo být otravné.
     Víc jsem Koreu jako cizí zemi začala vnímat až v pubertě. V osmé třídě jsme tu navíc strávili celou sezónu, začaly jsme s Anetou chodit do anglické akademie, prožila jsem si tu první platonické lásky, začala navazovat hlubší kamarádství - tady i přes Skype se spolužáky. Koreu jsem si zamilovala a když jsem v 15 letech odjížděla, slibovala jsem si, že se vrátím.


Mě osobně velmi překvapilo, jak vstřícná a ochotná jsi ve vítání ostatních Čechů v české komunitě v Koreji. Kdy jsi se s onou menší českou komunitou poprvé setkala a jak sleduješ její vývoj?

     Abych byla upřímná, tak když jsem se sem vrátila na univerzitu, podobně jako ty jsem pohrdala společností cizinců, natož Čechů. Koreu jsem jakžtakž znala, těšila jsem se na studium a přátele, říkala jsem si, že Čechy k životu nepotřebuju. Nicméně jsem tu měla jednoho známého, který mě hned první týden seznámil s párem pracujícím na zdejší české ambasádě. Ze začátku jsem se sice držela zkrátka a ani se nijak valně v komunitě neangažovala, ale brzy jsem otočila. Zaprvé, místní Češi mi ohromně pomohli a pomáhají, ve všech směrech. Zadruhé, ať si každý myslí co chce, ale ve mně se životem v zahraničí hrozně změnil postoj k naší zemi i národu. Člověk zjistí, že ani za hranicemi není tráva zelenější, lidé hodnější a svět růžovější. Samozřejmě obě země srovnávám a snažím se to pozitivní, co jsem se naučila v Koreji, aplikovat, když jsem v Česku. Ale celkově se teď mnohem více těším domů i ráda potkávám Čechy. Je fajn mít tu krajany, se kterýma člověk může mluvit mateřským jazykem, smát se typickým českým vtipům a probrat život v Koreji z té naší české perspektivy.
     Což mě vede k důvodům, proč se snažím být české komunitě nápomocná. Tu vlnu pomoci a podpory, které se mi dostává od zdejších Čechů, se snažím poslat dál ostatním. A zároveň si uvědomuju, jak skvělé je se jednou za čas sejít, tak se snažím i pár akci spunktovat. Nejvíce Čechů je tu asi právě kvůli výměnným univerzitním programům, ale spoustu z nich se angažovat nechce, což chápu, vzhledem k tomu, že tu jsou a budou omezeně. Setkává se tedy spíše silné jádro, které tvoří asi čtyři pět rodin a pár jednotlivců, občas se někdo připojí zvenku.
     Ikdyž se komunita rozrůstá a v posledním roce se i díky aktivnímu postoji české ambasády organizuje více akcí než v minulosti, stále se myslím, že má skupina větší potenciál. Většina Čechů, kteří tu jsou, ale nemají dle mého zájem se nějak podílet na rozvoji české komunity, takže si berou to, co je pro ně výhodné a jinak jsou tichými pozorovateli. Dám příklad. Pořádala jsem československý piknik, reagovalo asi 30 lidí, přišlo nás asi 20. Pořádá se badminton, hike, Mikulášská, ale točí se tam stejná parta lidí, plus jeden, dva noví. Pak se na FB psala nabídka o VIP lístky zdarma na festival vína a piva, a najednou se vynoří spoustu lidí, o kterých do té doby nikdo neměl ani potuchy. Ale to je každého věc. "Stmelovačů" a akčních lidí tu je holt pár, takže když už trávím čas s Čechy, jsou to vyloženě naše osobní akce z přátelství spíše než akce organizované komunitou.

Pouze v Koreji: Muzeum Toalet

     Korejští obyvatelé jsou z neznámého důvodu posedlí hovínkama. Existují tu bistra, kde vám oběd naservírují v talíři v podobě záchodové mísy, můžete si tu dát vafli ve tvaru hovínka a dokonce se hovínka nadměrně objevují v pohádkách pro děti. No a tak není divu, že si tu postavili i muzeum toalet.

Češi v Koreji: Skoro místní Veronika

     Dalším zpovídaným v rámci mojí rubriky Češi v Koreji je Veronika. Ta jako první úspěšně ukončila magisterské studium v korejském jazyce na Korea University v Soulu a nyní už rok pracuje pro český pivovar v druhém největším městě, Busanu. V rozhovoru pro můj blog povídala nejen o rozdílech mezi městy, ale i o asijských jazycích, veganství a diskriminaci.



Verčo, ty jsi takovým mým česko-korejským vzorem! Mluvíš anglicky, německy, korejsky, japonsky. Vystudovala jsi na Korea University jako první cizinka magistra v korejštině, včetně napsání diplomky. Získala jsi černý pásek v taekwondu, procestovala jsi snad celou zemi. Žiješ tu už několik let, momentálně pracuješ v Busanu pro Břevnovský pivovar. Jak to všechno děláš?

     Shrnutě to zní možná cool, ale jednoduše se jednalo o malé kroky tamtím nebo oním směrem, které vyústily v něco většího. Anebo se to dá říct i tak, že jsem zkusila říkat “ano” skoro všem zajímavým příležitostem, které mi přišly pod ruku. Studium v Koreji? “Jdem do toho”. Diplomka psaná v korejském a japonském jazyce? “Challenge accepted”. Taekwondo pod vedením armádního instruktora taekwonda v jihokorejské armádě? “Zní to sice přehnaně, ale proč ne, čtvrtky mám volné.”


Co tě motivovalo k tomu, abys celé studium udělala v korejštině? Většinou cizinci, kteří sem přijedou za titulem a mnohdy i ovládají jazyk, mají stejně přednášky v angličtině.

     Můj vědecký výzkum (japonsko-korejská diskurzní analýza) byl trochu jedinečný a nepatřil mezi klasickou nabídku spektra pro anglicky mluvící. Že je nutné vše dělat bezváhradně v korejštině člověk holt akceptuje. Že ani jeden z profesorů nebo žáků nebude umět ani slovo anglicky se akceptovalo hůř. První rok jsem záviděla a nesnášela všechny doma i v Koreji, kteří mají hodiny v jazyce, kterému rozumí.


Jak dlouho ti trvalo osvojit si jazyk?

     Konverzační level šel rychle, vzhledem k tomu, že jsem na začátku egoisticky ohrnovala nos nad společností jiných cizinců a veškerý volný čas trávila s Korejci, kteří neuměli anglicky ani ceknout. Level “Psaní odborných prací” a “Překlad odborné literatury” byl těžší. Mrzela mne netrpělivost ze strany profesorů, kteří nechápali, že po roce studia jazyka ještě nejsem schopna dokonalého odborného psaného projevu. Chtěla jsem vždy oponovat, že jim samotným nepomohlo ani 10 let učení se angličtiny, když neumí anglicky ani pozdravit. Ale samozřejmě jsem jen držela pusu a šla to tedy přepsat znovu.