pondělí 27. února 2017

Co by se Češi mohli učit od Korejců a naopak

     Evropská kultura je od té asijské obecně velmi odlišná. Ať je to stravování, umění, historie, styl oblékání nebo společenské chování, lze najít desítky rozdílů mezi způsoby Čechů a Korejců. Každá země (a národ v ní) má něco špatného, dobrého, vtipného, divného i úctyhodného. Žádná země, ani žádná skupina lidí, není dokonalá, nicméně kdybych měla popsat ideálního míšence s česko-korejskou povahou, vypadalo by to v mých očích nějak takhle:


     Převzato od Čechů:

• Upřímnost. Říkat věci narovinu, bez zbytečných kudrlinek. Říct občas Nemáš pravdu, ty vole. Umět nesouhlasit. Umět přiznat, že tohle se mi NElíbí, NEchce nebo mi NEchutná. Umět říkat NE.

• Pohoda, klídek a tabáček. Občas to prostě tzv. ošulit. Umět si občas život udělat jednodušším, příjemnějším a méně stresujícím. Neučit se do ranních hodin, netrpět ve dvaceti letech poruchou spánku a občas jít místo povinné četby na pivo.

• Sarkasmus. Slovo, které Korejci nemají ve slovníku, a my Češi ho tak rádi používáme. Oni obecně Korejci nemají dle mého mínění moc smysl pro humor, zvlášť když dojde na to udělat si srandu ze sebe samého.

• Efektivnost. Dělat práci rychle a pořádně místo pomalu a bídně. Netrýznit se hodinami nad úkolem, který se dá stihnout za dvacet minut. Jet zkratkou. Neřídit se heslem proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

• Nechat děti být dětmi. Nehnat své potomky v pěti letech do sobotní anglické školy. Nevyzvedávat svoje děti ze školy po setmění. Netlačit na puberťáky, že jestli se nedostanou na jednu z top 3 univerzit, budou nuly.

neděle 12. února 2017

361 dní do ZOH 2018 aneb Fotoreport z Pyeongchangu

     Asi většina z vás, kteří čtou můj blog, ví, že můj táta v Jižní Koreji trénuje hokejový tým. Drtivá většina jeho hráčů je v korejském národním týmu, který se na zdejší Olympiádě utká s Českem, Kanadou či Švýcarskem. Na Olympiádu se tedy chystáme celá rodina, ale já se těším snad nejvíce. Moc bych si přála vidět v akci naše české zimní hrdinky - Gabrielu Koukalovou a Martinu Sáblíkovou, všechny hokejové týmy a zahajovací ceremonii. Nejprve jsme ale s tátou vyrazili obhlédnout prostředí, kde se sportovní svátek bude odehrávat..

      Hry se budou konat ve dvou areálech v oblasti Pyeongchang, na východním pobřeží korejského poloostrova. V Pyeongchang Mountain Cluster proběhnou disciplíny na lyžích, běžkách, snowboardu a bobech. Sportoviště jsou blízko od sebe, všechno je nové, moderní a přesto útulné.


Skokanské můstky

Tribuna u skokanských můstků

pondělí 6. února 2017

Strach z létání

    Letadlem jsem toho asi nalétala více než většina mých vrstevníků, vzhledem k tomu, že jsem jen jedenáctihodinový let mezi Prahou a Soulem absolvovala 27krát. Přesto čím více létám, tím větší mám strach. Před lety jsem se posmívala mamce, která mně a sestře při vzlétání mačkala ruce a dneska mám před každým letem chuť upravit si hladinku alkoholu v krvi.

    Špatně je mi víceméně už dva dny před odletem. Nemám ráda balení, vážení zavazadel, přepravu na letiště, jet lag a vše s létáním spojené. Poslední dobou se letištních hal bojím už při vstupu, u přepážek si prohlížím ostatní cestující, jejich zavazadla, rozhlížím se kolem sebe a nemůžu se dočkat, až projdu kontrolami do zóny, kde už je "bezpečno", protože "tam už nikdo nepronese zbraň".
    Nicméně moje panika nekončí ani u duty free obchodů, kdy si začnu uvědomovat, že už není cesty zpět a fakt letím. Většinou mám smůlu a létám v hodinách, kdy se nesluší pít alkohol, takže volím na uklidnění dvojitou čokoládovou karamelovou kávu se šlehačkou, ikdyž mám vždy na jazyku otázku, zda by mi tam slečna nemohla přilít Baileys. Když jsem letěla minulý týden z Hong Kongu, bylo pozdě večer, ale alkohol nikde neprodávali, navíc neměli ani šlehačku, takže jsem se musela spokojit s heřmánkovým čajem a pytlíčkem Haribo bonbonů, které jsem nervózně žvýkala při odlepení letadla ze země.

pátek 3. února 2017

Stýská se mi

     "Tak jak se máš v Koreji?"
     "Úžasně! Je to tu báječný."

     "A nestýská se ti?"

     Stýská. Moc. Moc. Moc. Každý den.
Třeba dneska. Jsem nemocná, ležím v posteli a celý den nemůžu dělat nic jiného než číst, přemýšlet a litovat se, jak jsem daleko od domova a jak se mi stýská. Chybí mi maminka. Sestřička, náš pes, můj pokoj, chybí mi rohlíky a moji kamarádi.