pátek 26. května 2017

Anyang Halla by byla ve špici české první ligy, pár hráčů by v pohodě mohlo hrát i za Spartu, říká hokejový trenér Patrik Martinec

     Papá Martinec do Koreji poprvé přiletěl na sklonku své kariéry v roce 2005 a odehrál za místní klub Anyang Halla pět sezón. Další sezónu v týmu působil jako asistent trenéra a letos se po pěti letech strávených ve Spartě vrátil do Anyangu na post hlavního trenéra. S týmem vyhrál všechno, co se dalo - Korejský pohár, základní část i playoff, navíc s rekordním počtem bodů. Progres v jihokorejském hokeji ovšem není vidět jen na klubové úrovni, nýbrž i na té mezinárodní. Jižní Korea letos poprvé v historii postoupila do nejvyšší divize a před domácí Olympiádou v roce 2018 světu ukazuje, že stojí za pozornost.

     "Já jsem jenom rád, že před domácí olympiádou potvrdili, že patří mezi nejlepších šestnáct týmů na světě. V uvozovkách zavřou pusu nepřejícníkům, kteří tvrdí, že Korejci jsou na olympiádě jenom proto, že jsou domácí mužstvo," říká.





Když jsi v roce 2005 poprvé podepsal smlouvu s hokejovým klubem Anyang Halla v Jižní Koreji, jaké jsi měl představy o úrovni asijské ligy nebo o korejském stylu hokeje? 

   O korejském hokeji téměř žádné, měl jsem představu pouze o japonském hokeji, kde jsme hráli se Spartou tři exhibiční zápasy. Ta očekávání se naplnila, úroveň Korejců byla slabší než u Japonců, což jsem tušil.


Bylo něco, v čem jsi přesto za Korejci na ledě nebo v suché přípravě jako evropský hráč zaostával?

   V dynamice pohybu, jejich explozivní síla je neskutečná.


V čem vidíš největší rozdíl, ať už v Asijské lize nebo v korejském hokeji, mezi sezónou 2005/2006, kdy jsi tu poprvé hrál a sezónou 2016/2017, kterou jsi s Anyang Halla strávil jako hlavní trenér?

   V roce 2005 tenkrát český trenér Anyang Halla, pan Vejvoda předpověděl, že Korejci dohoní Japonce za deset let a já bych jen upřesnil, že je nejen dohonili, ale i předběhli. Asijská liga se hodně zprofesionalizovala a její úroveň šla celkově nahoru. Zdejší liga je u nás pochopitelně neznámá, ale ti kluci hrají osmačtyřicet zápasů základní části. Letos k tomu hráli tři Euro Hockey Challenge, nějaké přípravné zápasy, mistrovství světa a navíc měli letos i Asijské hry, pro ně obrovsky prestižní obdobu olympiády. Někteří hráči mají odehráno stejně zápasů jako ti v Čechách, i proto je vidět posun dopředu.

pondělí 22. května 2017

"Sni velce!" Cože?

     Korejský hokejový národní tým se letos poprvé v historii probojoval do nejvyšší mezinárodní divize. Zároveň poprvé v historii vyhrál stříbrnou medaili na Asijským hrách. Před deseti lety sci-fi, v roce 2018 Jižní Korea dvakrát změří síly s největší hokejovou velmocí na světě, s Kanadou. Jim Paek, kouč národního týmu, který svého času hrával v lajně s Jardou Jágrem, v každém rozhovoru opakuje frázi "dream big". Sni velce. Měj velké sny.

The Peak, Hong Kong

     Celý svůj život jsem obklopená dětmi. Trénuju je na tenise, od svých 15 let hlídám potomky známých, mám tři malé bratrance a dvě nádherné princezničky sestřenice. Děti miluju. Nabíjí mě energií, úžasem, inspirací a láskou. Jednou z dětských vlastností, kterou mám nejradši, je jejich bezprostřednost a absence limitů v jejich nevinných myslích. Dítě nezná slovo "nemožné". Když se jich zeptáte, čím chtějí v životě být, řeknou vám, že král. Prezident. Astronaut. Rytíř. Robot.
     Dítě nechápe, že popelář není povolání, po kterém se v dospělosti touží. Dítě nechápe, že princezny v Česku nemáme. Dítě věří, že Elsa z Ledového království existuje. Dítě věří, že když budou chodit na fotbal, bude z nich Ronaldo.
     Kdy se to zlomí a začneme si říkat, že něco nedokážeme? V kolika letech si začínáme uvědomovat, že nemáme hudební sluch a tak z nás nebude druhá Avril Lavigne? Kdy o sobě začínáme pochybovat, zmenšovat se a říkat si, že něco je nad naše schopnosti? Odkdy si zakazujeme mít nerealistické přání a sny?
     Rodiče i prarodiče mi vždycky hrnuli do hlavy, že mám být pokorná. Skromná. Nejhorší urážka pro mě byla, když mi táta říkal, že se chovám jako mistr světa. Protože já nejsem mistr světa a uznávám, že spoustu, vlastně VĚTŠINU věcí neumím, neznám, neovládám. Souhlasím s tím, že člověk musí být pokorný. Naprosto ale odmítám spojovat skromnost s nastavováním malých cílů. Být sebevědomý a cílevědomý je na míle daleko od toho být namyšlený.

Češi v Koreji: Osobní trenérka Lenka

     Česká komunita v Jižní Koreji je sice malá, o to více je však zajímavá. Někteří lidé tu pracují, jiní jsou na stáži, další v domácnosti. Máme tu studenty dlouhodobě, na exchange i na jazykovém kurzu. Další osobou, kterou vám v rubrice Češi v Koreji představím, je Lenka. Do Koreji původně přijela před lety jako studentka Koreanistiky na výměnný pobyt. Od té doby se do Koreji vdala, zabydlela v Soulu a pracuje jako osobní trenérka. Jak se jí zde žije?




Leni, ty už jsi teď v Soulu usazená, pracuješ tu, mluvíš korejsky, tvůj manžel je Korejec. Pojďme se ale vrátit na začátek, jak a kdy to celé začalo?

     Začalo to, když jsem odmaturovala a zjistila, že absolutně netuším, co chci studovat. Vždycky mě ale bavily jazyky, a tak jsem se rozhodla, že když už na univerzitě, tak něco speciálního. Nakonec jsem nastoupila na Karlovu univerzitu na Koreanistiku. Ve třetím ročníku jsem přijela do Koreji jako výměnný student a život tady se mi tolik zalíbil, že jsem hned veděla, že se sem chci vrátit.


Jak jsi se poznala se svým mužem? Znáš hodně česko-korejských párů?

     Manžela jsem poznala, když jsem tu byla na rok na working holiday vízu. Pracovala jsem jako recepční a výpomoc v kavárně, kde se místní scházeli na debaty v angličtině. Manžel docházel dvakrát týdně a jelikož v těchto skupinách se mluví hodně o svých představách o budoucnosti, zálibách, názorech a podobně, oba jsme nějak vycítili, že máme hodně společného.
     Česko-korejských párů mnoho neznám, mohla bych je napočítat na prstech jedné ruky. Ale možná je to proto, že já se zatím v českých komunitách v Koreji moc nedružila.


Ptala jsem se na to i Michala, který se sem přiženil, ale zajímá mě tvůj pohled jakožto holky. V čem je specifický vztah s Korejcem? Nebo bys řekla, že v českém a česko-korejském partnerství není žádný zásadní rozdíl?

       Abych byla upřímná, po dvouletém vztahu, který skončil, když mi bylo 19, jsem v dalším dlouhodobém vztahu před manžele nebyla. Nemám proto dostatečná data k zodpovězení tvé otázky :) Mám však pocit, že Koreji mají trochu větší smysl pro pochopení věcí z ženského pohledu. Možná je to tím, že spousta z nich vyrůstá v domácnostech, kde je mamka doma a táta je za denního světla přítomen jen v neděli. V dospívání tedy vidí a slyší velmi často právě tu ženskou stránku života. Je to hezký pocit, když vás vede na chodníku tak, aby jste vždy byla na straně dál od aut. Nebo když vás bolí hlava a zrovna nemáte doma prášek, uloží vás na gauč a dojde do lékárny. Ale možná by to udělal i Čech, jen ne ti, které jsem já potkala na střední.


sobota 13. května 2017

Pár politických poznatků z Koreji

     Tohle je první a na dlouhou dobu poslední politický příspěvek na mém blogu. Napsala jsem ho čistě z pohledu nestranného pozorovatele, který byl v centru dění, když Jižní Korea přepisovala své dějiny.

     Poslední měsíce tu byly opravdu napínavé a klíčové. Poprvé v historii byla soudem odvolána hlava státu, navíc první ženská prezidentka. Odehrály se tu masivní demonstrace, nedávno stouplo napětí mezi KLDR a Spojenými státy, Korea si proti sobě poštvala Čínu. No, a minulý týden se konaly předčasné prezidentské volby, asi nejdůležitější za poslední desetiletí. Nový prezident, Moon Jae In, to nebude mít vůbec jednoduché. V tomto příspěvku nechci analyzovat, jak to zvládne, ani koho bychom měli v našich prezidentských volbách volit my Češi. Jenom nastíním, jak mi Korejci ukázali, jak se "dělá demokracie".

Moon Jae In

úterý 9. května 2017

7 věcí, na které si v Koreji snad nikdy nezvyknu

     Žiju v Koreji už nějakým tím rokem, takže se málokdy nechám hrubě vykolejit kulturními rozdíly mezi náturou mou a korejskou. Pořád mě nějaké situace překvapují, ale ten šok bývá menší a menší. Zvykla jsem si na pálivé jídlo, respektuju a miluju zdejší tradice, jím hůlkama lépe než vidličkou, nejsem už vykulená z jejich technologií a divných pohledů na blondýny..  Stále mi však pár věcí uniká.



1. Absence odpadkových košů

  Nejsou na ulici, na stanicích metra, ani v obchodních domech. Nejsou prostě nikde. Pokud si koupíte kafe do ruky s sebou, kelímek přinesete domů a můžete si založit vlastní second hand take out coffee, protože kelímků máte už nasbíráno nespočet.


2. Házení toaletního papíru do odpadkového koše

   Odpadkové koše nikde jinde nejsou, protože jsou všechny v kabinkách na toaletách. Použitý toaletní papír se tu totiž zásadně nehází do mísy, ale vedle do koše. Teda nemá se házet, mně tam občas upadne :)


3. Plivání a popotahování na veřejných místech

   Vždycky mnou projede zimnice, když čekám na zelenou na přechodu a pán vedle mě vydává dávivé zvuky, načež vytáhne hlen až z paty. Kdyby to však dělali jen důchodci, ale ony to dělají i upravené krásné holky v lodičkách a kostýmku ve školních koupelnách. Srkání v restauracích nevnímám, krkání dokážu akceptovat, ale tyhle zvuky, to se mi zvedá kufr.

neděle 7. května 2017

Češi v Koreji: Já. Rozhovor z druhé strany

     Když jsem naposledy do rubriky Češi v Koreji zpovídala Veroniku, která tu vystudovala a po magistru zůstala v Koreji pracovat, ocitla jsem se taky pod palbou jejích otázek. A tak se v dnešním rozhovoru výjimečně neptám, ale odpovídám :)


                         


Niki, začnu klasickou otázkou. Proč jsi v Koreji a jak jsi se k ní dostala? Za tvou první návštěvou totiž nebyl Kpop, korejské drama, ani univerzitní výměnný pobyt. Navíc jsi sem přijela poměrně hodně mladá, bylo ti 9 let, že?
    
     Máš pravdu, do Koreji jsem poprvé letěla v roce 2005. Pochopitelně to nebylo z vlastní iniciativy, letěli jsme sem celá rodina kvůli tátově práci. Táta, bývalý hokejista, tenkrát dostal nabídku hrát za místní tým Anyang Halla. Tým přivedl českého trenéra Otakara Vejvodu a ten si k sobě vzal čtyři české hráče. V české sestavě jsme tu strávili tři sezóny, poté zůstal táta v týmu jediným Čechem a doplnili ho hráči z Ameriky a Kanady, jeden je tu dokonce doteď a už má korejské občanství.
     Táta podepsal smlouvu vždy jen na rok, vůbec jsme netušili, že tu strávíme šest let. Chodila jsem tehdy se ségrou na základku a vzhledem ke krátkodobému kontraktu a faktu, že mamka je učitelka, jsme my tři pendlovaly a tátu navštěvovaly na pár týdnů dvakrát za sezónu, abychom nemusely ve škole dělat zkoušky před komisí.
     No, a teď je to takové deja vu, protože táta se sem letos vrátil trénovat stejný tým jako hlavní trenér, za což jsem moc šťastná, protože čas, který jsme tu strávili jako rodina - a momentálně zase trávíme - se v žádném případě nedá srovnat s tím, když jsem tu sama.


Pamatuješ si ještě, jak na tebe jakožto mladou dívenku Korea působila? Byla adaptace na cizí zemi jednodušší tím, že jsi byla dítě, nebo naopak stresující?

     Já si toho z Koreji během těch prvních tří let pamatuju hrozně málo. Je to jednak tím, že jsme tu přece jen nebyli celý rok, ale jen pár měsíců z celého roku. Brala jsem to spíš jako dovolenou, líbilo se mi, kde bydlíme, chutnalo mi jídlo, byla jsem s rodiči. Víc jsem ke štěstí nepotřebovala. Chodila jsem hrát s korejským trenérem tenis, doma s rodiči doháněla českou školu, jezdili jsme po památkách, parcích a hodně sportovali. Korea je v tomhle doteď úžasná, na každém kroku je veřejné sportoviště, fontány, parky, hřiště pro děti. Tím, že mám o tři roky mladší ségru, nám rodiče vytvářeli hlavně zábavný program. Vadilo mi asi jen to, že tu tehdy nebylo moc cizinců, takže se s námi všichni stále fotili a sahali nám na vlasy a podobně. Nejdřív jsem si samozřejmě připadala jako celebrita, ale pak už to začalo být otravné.
     Víc jsem Koreu jako cizí zemi začala vnímat až v pubertě. V osmé třídě jsme tu navíc strávili celou sezónu, začaly jsme s Anetou chodit do anglické akademie, prožila jsem si tu první platonické lásky, začala navazovat hlubší kamarádství - tady i přes Skype se spolužáky. Koreu jsem si zamilovala a když jsem v 15 letech odjížděla, slibovala jsem si, že se vrátím.


Mě osobně velmi překvapilo, jak vstřícná a ochotná jsi ve vítání ostatních Čechů v české komunitě v Koreji. Kdy jsi se s onou menší českou komunitou poprvé setkala a jak sleduješ její vývoj?

     Abych byla upřímná, tak když jsem se sem vrátila na univerzitu, podobně jako ty jsem pohrdala společností cizinců, natož Čechů. Koreu jsem jakžtakž znala, těšila jsem se na studium a přátele, říkala jsem si, že Čechy k životu nepotřebuju. Nicméně jsem tu měla jednoho známého, který mě hned první týden seznámil s párem pracujícím na zdejší české ambasádě. Ze začátku jsem se sice držela zkrátka a ani se nijak valně v komunitě neangažovala, ale brzy jsem otočila. Zaprvé, místní Češi mi ohromně pomohli a pomáhají, ve všech směrech. Zadruhé, ať si každý myslí co chce, ale ve mně se životem v zahraničí hrozně změnil postoj k naší zemi i národu. Člověk zjistí, že ani za hranicemi není tráva zelenější, lidé hodnější a svět růžovější. Samozřejmě obě země srovnávám a snažím se to pozitivní, co jsem se naučila v Koreji, aplikovat, když jsem v Česku. Ale celkově se teď mnohem více těším domů i ráda potkávám Čechy. Je fajn mít tu krajany, se kterýma člověk může mluvit mateřským jazykem, smát se typickým českým vtipům a probrat život v Koreji z té naší české perspektivy.
     Což mě vede k důvodům, proč se snažím být české komunitě nápomocná. Tu vlnu pomoci a podpory, které se mi dostává od zdejších Čechů, se snažím poslat dál ostatním. A zároveň si uvědomuju, jak skvělé je se jednou za čas sejít, tak se snažím i pár akci spunktovat. Nejvíce Čechů je tu asi právě kvůli výměnným univerzitním programům, ale spoustu z nich se angažovat nechce, což chápu, vzhledem k tomu, že tu jsou a budou omezeně. Setkává se tedy spíše silné jádro, které tvoří asi čtyři pět rodin a pár jednotlivců, občas se někdo připojí zvenku.
     Ikdyž se komunita rozrůstá a v posledním roce se i díky aktivnímu postoji české ambasády organizuje více akcí než v minulosti, stále se myslím, že má skupina větší potenciál. Většina Čechů, kteří tu jsou, ale nemají dle mého zájem se nějak podílet na rozvoji české komunity, takže si berou to, co je pro ně výhodné a jinak jsou tichými pozorovateli. Dám příklad. Pořádala jsem československý piknik, reagovalo asi 30 lidí, přišlo nás asi 20. Pořádá se badminton, hike, Mikulášská, ale točí se tam stejná parta lidí, plus jeden, dva noví. Pak se na FB psala nabídka o VIP lístky zdarma na festival vína a piva, a najednou se vynoří spoustu lidí, o kterých do té doby nikdo neměl ani potuchy. Ale to je každého věc. "Stmelovačů" a akčních lidí tu je holt pár, takže když už trávím čas s Čechy, jsou to vyloženě naše osobní akce z přátelství spíše než akce organizované komunitou.

Pouze v Koreji: Muzeum Toalet

     Korejští obyvatelé jsou z neznámého důvodu posedlí hovínkama. Existují tu bistra, kde vám oběd naservírují v talíři v podobě záchodové mísy, můžete si tu dát vafli ve tvaru hovínka a dokonce se hovínka nadměrně objevují v pohádkách pro děti. No a tak není divu, že si tu postavili i muzeum toalet.

Češi v Koreji: Skoro místní Veronika

     Dalším zpovídaným v rámci mojí rubriky Češi v Koreji je Veronika. Ta jako první úspěšně ukončila magisterské studium v korejském jazyce na Korea University v Soulu a nyní už rok pracuje pro český pivovar v druhém největším městě, Busanu. V rozhovoru pro můj blog povídala nejen o rozdílech mezi městy, ale i o asijských jazycích, veganství a diskriminaci.



Verčo, ty jsi takovým mým česko-korejským vzorem! Mluvíš anglicky, německy, korejsky, japonsky. Vystudovala jsi na Korea University jako první cizinka magistra v korejštině, včetně napsání diplomky. Získala jsi černý pásek v taekwondu, procestovala jsi snad celou zemi. Žiješ tu už několik let, momentálně pracuješ v Busanu pro Břevnovský pivovar. Jak to všechno děláš?

     Shrnutě to zní možná cool, ale jednoduše se jednalo o malé kroky tamtím nebo oním směrem, které vyústily v něco většího. Anebo se to dá říct i tak, že jsem zkusila říkat “ano” skoro všem zajímavým příležitostem, které mi přišly pod ruku. Studium v Koreji? “Jdem do toho”. Diplomka psaná v korejském a japonském jazyce? “Challenge accepted”. Taekwondo pod vedením armádního instruktora taekwonda v jihokorejské armádě? “Zní to sice přehnaně, ale proč ne, čtvrtky mám volné.”


Co tě motivovalo k tomu, abys celé studium udělala v korejštině? Většinou cizinci, kteří sem přijedou za titulem a mnohdy i ovládají jazyk, mají stejně přednášky v angličtině.

     Můj vědecký výzkum (japonsko-korejská diskurzní analýza) byl trochu jedinečný a nepatřil mezi klasickou nabídku spektra pro anglicky mluvící. Že je nutné vše dělat bezváhradně v korejštině člověk holt akceptuje. Že ani jeden z profesorů nebo žáků nebude umět ani slovo anglicky se akceptovalo hůř. První rok jsem záviděla a nesnášela všechny doma i v Koreji, kteří mají hodiny v jazyce, kterému rozumí.


Jak dlouho ti trvalo osvojit si jazyk?

     Konverzační level šel rychle, vzhledem k tomu, že jsem na začátku egoisticky ohrnovala nos nad společností jiných cizinců a veškerý volný čas trávila s Korejci, kteří neuměli anglicky ani ceknout. Level “Psaní odborných prací” a “Překlad odborné literatury” byl těžší. Mrzela mne netrpělivost ze strany profesorů, kteří nechápali, že po roce studia jazyka ještě nejsem schopna dokonalého odborného psaného projevu. Chtěla jsem vždy oponovat, že jim samotným nepomohlo ani 10 let učení se angličtiny, když neumí anglicky ani pozdravit. Ale samozřejmě jsem jen držela pusu a šla to tedy přepsat znovu.

pátek 5. května 2017

Jak vypadají stejné situace v Česku a v Koreji

     Kdybych byla populární jůtuber, mohl by to být vtipný vlog. Nicméně já nemám ani sympatický hlas, ani kvalitní kameru, takže si následující situace musíte do scének dosadit sami. Tady je scénář, jak odlišně se odehrávají běžné mezilidské situace v Česku a v Koreji.

1. Kamarádi po obdržení výsledků z testu

Česko:  A: Ty jo, paráda! Mám 70 bodů ze sta. Co ty?
                B: 65. Šprte. Jdem to oslavit?

Korea:  A: Tak co, jak jsi dopadla? Já hrozně! (Tajně má 99 ze sta).
                B: Mohlo to být lepší. (Tajně má 101 ze sta).


2. První rande

Česko:  A: A co ráda děláš ve volném čase?
                B: Máš sourozence?
                A: Kam nejčastěji chodíš pařit?
                B: Co je tvůj nejoblíbenější film?

Korea:  A: Co je tvůj obor?
                B: A jaký máš průměr známek?
                A: Co dělá tvůj otec?
                B: Jaké máš auto?
                A: Kde pracuješ?


3. Ženy o mužích

Česko:  Holky, on má tak hezkej zadek! Je vtipnej, pozornej a milej. Přinesl mi kytku.

Korea:  Je to právník, má BMW a bydlí v Gangnamu. Koupil mi hodiny Swarovski.


4. Žádost o ruku

Česko:  A: Miluju tě, chci s tebou strávit zbytek života, vezmeš si mě?
                B: Ano!!

Korea:  A: Jsme ze stejné sociální vrstvy, naše rodiny to schvalují, tak se za rok vezmeme, ne?
                B: A co radši za dva roky? Ještě nemáme dostatek peněz.

pondělí 1. května 2017

Korejská verze depky

     Je 0:25. Úterý. Vlastně už středa. Za sebou mám osm hodin učení, před sebou ještě minimálně dvě, spánek pravděpodobně doprovázený noční můrou o ekonomii a brzké ranní usednutí k počítači, abych naťukala esej o svrhnutí jihokorejské prezidentky.
     Nestěžuju si. Přes nedávnou paniku ohledně Severní Koreji je na poloostrově nadále klid, mám střechu nad hlavou a jídlo k večeři i snídani. Žiju si jako prasátko v žitě, přesto ani moje žito není růžové, jak se některým zdá při projíždění fotek na Instagramu a čtení mého blogu.

      Ty se tak máš. Já ti tak závidím. To je život, panečku. Ty tam jenom paříš, ne? Nepopírám to. Na druhou stranu, v Koreji jsem se neocitla ze dne na den díky osudu, ale kvůli tomu, že jsem se pro to rozhodla, poctivě jsem splnila všechny podmínky a překonala x překážek, abych tu mohla být. Především svojí zásluhou se každý den probouzím na druhé straně planety od domova a vím, že jsem si splnila svoje největší přání - žít v Anyangu.
      Život v Koreji ALE není o nic jednodušší, zábavnější nebo krásnější než v Česku. Životní náklady jsou tu vyšší, kvalita vzduchu horší a kluci ošklivější. Peníze tu nerostou na stromě, vlastně tu na stromě nerostou ani třešně. A tak jakkoliv se může zdát, že si tu lítám na obláčku mezi jednorožci se šampíčkem v ruce, je potřeba si říct, že i v Koreji mívám(e) depky.