čtvrtek 20. července 2017

Život offline

     Před prázdninami v Česku jsem si ze všech svých zařízení odinstalovala Facebook (včetně Messengeru) a Instagram. Dvě sociální sítě, na kterých jsem do června strávila i několik hodin denně, už přes tři týdny v mém životě neexistují. A dýchá se mi lépe.



     Zastávám názor, ze sociální sítě jsou skvělým výmyslem a jednoznačně nám ulehčují život. Pokud je však umíme používat. S mírou, s rozumem, s nadhledem. Troufám si říct, že já ten nadhled chvílemi ztrácela a vsadím se, že ho ztrácí i spousta mých vrstevníků. Možná i vy.
     Facebook se v mých očích, teda na mé "zdi", dost zklidnil. Už nečtu tolik statusů, ani příspěvků nesmyslných skupin. Mí přátelé naopak sdílejí více zajímavých událostí, zpráv a fotek. Vím, co se děje u známých v Kanadě, v Thajsku i na Novém Zélandu. Messenger má drtivá většina mých známých, včetně babiček a strýčků. Napsat někomu trvá dvě sekundy. Pokud mají internet v mobilu, konverzace startuje okamžitě, což z Messengeru jednoznačně dělá nejjednodušší způsob komunikace, obzvlášť ze zahraničí. Dotud super.
     S Instagramem je to trochu horší. Je mi sympatický, dokud ho používám k inspiraci, kam jet na výlet, kam jít na brunch a co si vzít na sebe. Sleduju na něm převážně kamarády, takže jsem zahlcena hlavně fotkami z jejich soukromí, ale zároveň tam mám par lidí, které jsem nikdy neviděla živě, ale jejich příspěvky mě baví. Obracím se na Instagram, když hledám hezkou kavárnu, dovolenkové destinace a nový recept.
    Bohužel občas obě sítě používám nejen ke svému dobru a užitku, ale i "nezdravě". Vědomě i nevědomě ubližuju svému sebevědomí, dennímu plánu i psychice. Tak dlouho se hrneček plnil, až pomyslně přetekl. Deprese mladých, jak to nazvala má kamarádka, nakonec vedla k od instalování těch tří ikonek, na které mé prsty už automaticky klikaly, kdykoliv jsem odemknula obrazovku na telefonu.

neděle 16. července 2017

Alenka v říši divů

     Před šestnácti dny jsem přijela po roce domů do Česka. Nenapsala jsem pondělní plky ani žádný jiný článek, zapomněla jsem, že chodím na vysokou, smazala jsem si sociální sítě a nadále nenalézám slova, kterými bych o sobě dala vědět. Každý den jenom jsem - potichu, šťastně a klidně. Připadám si jako Alenka v říši divů a žasnu. Neustále žasnu. Je tady nádherně.


     Sedím u Metronomu, piju čepované pivo za hubičku a do tváří mi praží sluníčko. Hledím na Pražský hrad a zaplněný Karlův most a mám radost za tisíce turistů, kteří tamtudy proudí a kochají se krásama města, ve kterém jsem se narodila.
     Zrovna ráno jsem procházela kolem porodnice, kde jsem poprvé vykoukla na svět. Šlapala jsem do kopce na Vyšehrad, opakovala jsem si báj o statečném Šemíkovi a když jsem dorazila k hřbitovu, kde mají hroby velikáni jako Božena Němcová, Milada Horáková nebo Karel Čapek, zasáhlo mě národní cítění přímo do srdce. Tady bydlím. Sem patřím.
    "U Stalina" jsem dlouho nebyla. Hraje tu pohodová hudba a za mnou slyším jen dopady skateboardů. Když se ohlídnu, nevím, kam dřív koukat. To, že české holky jsou nejkrásnější, je docela profláknuté. Ale tady jsou i nádherní kluci! Blonďatí, bruneti, zrzci, potetovaní, vysportovaní, sympatičtí, muzikanti,.. Po třech dnech mě bolí za krkem. Po Vltavě navíc polovina pánské posádky na šlapadlech jezdí bez trička! 
     Za to já se do naha svlíkat pár týdnů nebudu. K obědu jsem měla smažený sýr s kroketami a tatarkou. Doteď mě bolí břicho, ale duše se nadýmá spokojeností. V Café Louvre jsem měla tvarohové knedlíčky s mačkanými jahodami, v Potrefené huse guláš ve chlebu, u babičky svíčkovou k obědu i večeři. Po měsíci v Česku ze mě asi bude koblížek, ale já si nemohu pomoct. Makovým koláčům prostě nejde říct ne. Navíc mám pro vás skvělý tip na perfektní chlebíčky - bistro Sisters kousek od Náměstí Republiky. Mňam mňam.