neděle 16. července 2017

Alenka v říši divů

     Před šestnácti dny jsem přijela po roce domů do Česka. Nenapsala jsem pondělní plky ani žádný jiný článek, zapomněla jsem, že chodím na vysokou, smazala jsem si sociální sítě a nadále nenalézám slova, kterými bych o sobě dala vědět. Každý den jenom jsem - potichu, šťastně a klidně. Připadám si jako Alenka v říši divů a žasnu. Neustále žasnu. Je tady nádherně.


     Sedím u Metronomu, piju čepované pivo za hubičku a do tváří mi praží sluníčko. Hledím na Pražský hrad a zaplněný Karlův most a mám radost za tisíce turistů, kteří tamtudy proudí a kochají se krásama města, ve kterém jsem se narodila.
     Zrovna ráno jsem procházela kolem porodnice, kde jsem poprvé vykoukla na svět. Šlapala jsem do kopce na Vyšehrad, opakovala jsem si báj o statečném Šemíkovi a když jsem dorazila k hřbitovu, kde mají hroby velikáni jako Božena Němcová, Milada Horáková nebo Karel Čapek, zasáhlo mě národní cítění přímo do srdce. Tady bydlím. Sem patřím.
    "U Stalina" jsem dlouho nebyla. Hraje tu pohodová hudba a za mnou slyším jen dopady skateboardů. Když se ohlídnu, nevím, kam dřív koukat. To, že české holky jsou nejkrásnější, je docela profláknuté. Ale tady jsou i nádherní kluci! Blonďatí, bruneti, zrzci, potetovaní, vysportovaní, sympatičtí, muzikanti,.. Po třech dnech mě bolí za krkem. Po Vltavě navíc polovina pánské posádky na šlapadlech jezdí bez trička! 
     Za to já se do naha svlíkat pár týdnů nebudu. K obědu jsem měla smažený sýr s kroketami a tatarkou. Doteď mě bolí břicho, ale duše se nadýmá spokojeností. V Café Louvre jsem měla tvarohové knedlíčky s mačkanými jahodami, v Potrefené huse guláš ve chlebu, u babičky svíčkovou k obědu i večeři. Po měsíci v Česku ze mě asi bude koblížek, ale já si nemohu pomoct. Makovým koláčům prostě nejde říct ne. Navíc mám pro vás skvělý tip na perfektní chlebíčky - bistro Sisters kousek od Náměstí Republiky. Mňam mňam.





     Svůj první víkend po návratu do domoviny jsem strávila na naší chalupě na vesnici kousek od Hradce Králové. S malým bratrancem a sestřenicí jsme vyrazili na retro kolech na točenou zmrzlinu za pár kaček do přilehlého městečka. Míjeli jsme žitná pole, louky, lesy, zajíce,.. a pro mě to byl nejsilnější zážitek za poslední měsíce. Málokdo si uvědomuje, jaké máme štěstí, že žijeme v zemi, kde přírodu nepohltily skleněné mrakodrapy a srnky nemáme jen v ZOO. Že žijeme v zemi, kde není draho, ani nebezpečno. Že žijeme ve svobodné zemi, kde mají ženy rovnoprávnost a muži mají smysl pro humor.


     Možná je to málo. Možná je naivní tvrdit, že ke štěstí stačí koupit si čerstvé rohlíky a na zahrádce si je namazat domácím medem od souseda. Ale když strávíte 11 měsíců v kuse ve 42.patrovém mrakodrapu ve městě, které pojímá více obyvatel než celá naše republika, volně rostoucí heřmánek podél cesty, po které nejezdí auta, je opravdový balzám na duši.
    Kochám se při každé cestě tramvají, s jiskrou v očích si kupuju Míšu ke svačinám a po ránu tancuju na písničky od Jelena. Udělala jsem si výlet na oblíbený Karlštejn, poprvé navštívila zámek v Hluboké nad Vltavou, přečetla čtyři české knížky a dalších pět objednala (Kupte si Hartla, fakt). Po dlouhých měsících se scházím s blízkými, s přáteli, se známými a... nic se nezměnilo. Moravské víno je stále vynikající a dobří kamarádi jsou pořád tím nejcennějším, co vedle rodiny mám.
     Hodně lidí odjíždí do zahraničí, aby se našli, aby si něco dokázali, aby si splnili sny, aby udělali kariéru... Patřím mezi ně. Odjela jsem do Jižní Koreji, abych vystudovala univerzitu, kterou jsem si vysnila. Odstěhovala jsem se v 19 letech z domu, abych se osamostatnila a dospěla. Odletěla jsem tisíce kilometrů od domova, abych poznala svět a život z druhé strany.
     Letos v červenci jsem se vrátila na prázdniny zpátky, abych se ujistila, že v Koreji je nádherně, ale doma je nejlíp.

    Chápu, že kdybych tu byla celý rok, chodila do práce a byla zaneprázdněna všemi "dospělými" věcmi, které se mě během prázdnin moc netýkají, růžové brýle by částečně opadly. Nicméně jsem se po dalším roce mimo Česko přesvědčila, že jakmile dostuduju, budu se chtít vrátit. Mezi louky, mezi pejskaře, ke zmrzlině za 25 Kč, k čerstvým rohlíkům, českým autorům, k prarodičům, k mamince, do Prahy, do oblíbených barů, do hipster kaváren na Letné, k trénování tenisu a k holce z malé zemičky, která vyjela do světové metropole, aby zjistila, že nejlépe se cítí na terase s tetičkou, u táboráku někde na vesnici, u rybníku bez make-upu a s lidmi, kteří bydlí pár minut od domu.
    Protože mrakodrapy omrzí, nadšení opadne, novota zevšední, ale teplo domova nezmizí. Staré kamarády nikdo nenahradí, v žádné posteli se nespí tak dobře jako v té vlastní, točená zmrzlina je nejlepší z Opočna a pohledu na červené střechy v Praze a nekonečné louky mimo ní, se nevyrovná žádná světová metropole.

     Neumím správně vyjádřit, jak se momentálně mám, nepřidávám fotky na Instagram, nevím, jak zformulovat další článek na blog, ani nevím, jak se rozhodnu na křižovatkách, které se pomalu noří v horizontu následujících pár let. Nejraději bych se odstěhovala do roubenky na samotě u lese a aspoň dva roky byla v Česku, ale samozřejmě musím nejprve dostudovat, na což se svým způsobem také těším. Nicméně to teď vůbec neřeším, jen si užívám ze dne na den.
    Absolutně jsem nečekala, že mě druhý rok v Koreji takhle odrovná a že mě návrat domů tak vezme. Ale když se rozhlížím kolem sebe, musím přiznat, že je fajn občas nic neplánovat, nečíst emaily, netlačit na pilu, nepouštět nic ven a jen tak být... Bosá, oplácaná, zmatená a šťastná. A to já jsem. Oplácaná určitě.

PS: Snad to nezní jako takové ty klasické řeči známých bloggerek o tom, že se daly na spirituální cestu a jen jsou čistými bytostmi, které papají bylinky a milují svět. Já se láduju klobáskama, zběsile nakupuju v drogeriích a nadále kroutím očima nad některými našimi spoluobčany. 

2 komentáře: