neděle 3. prosince 2017

Malá holka ve velkém světě

    Sedím v gate A18 na letišti Changi v Singapuru a čekám na půlnoční letadlo zpátky domů. Na tvář se mi krade úsměv, když si uvědomím, jak velké štěstí mám, že se můžu po každém výletě vracet domů do Soulu. 

     Za necelý měsíc oslavím 22.narozeniny. Za poslední rok jsem několikrát ukazovala občanku, jednou dokonce v takové malé zapadlé restauraci, kde mi nechtěli nalít pivo. Dvakrát však z opačného důvodu, dva kluci mi nevěřili, že je mi "jenom 21, tobě je minimálně 25". Aha, tak dík. 

      Oba zpytovali svědomí, že to měl být kompliment, že jsem prý rozumná, že jsem prý samostatná. Jak s oblibou říká moje maminka, "kdyby věděli, jaká opravdu jsi", dalo by se s oba jejich argumenty polemizovat. Pavouky sama dostat z domu neumím, rozumná jsem jen do chvíle než přijdu do obchodu s notýsky a obrazy a cetkami, které nikdy nepoužiju, "protože si je šetřím", ale nutně je potřebuju. Jaký myslíte, že mám s sebou sešit v Singapuru, tyrkysový s pandou žvýkající bambus..

     Snažím se však o to, aby moje pubertální já bylo na mé starší já pyšné. Snažím se napravovat chyby spáchané v sedmnácti a plnit si sliby vysněné v patnácti. Snažím se být taková, jakou jsem být chtěla, i když mi to často brutálně nejde.



     Do Koreji jsem poprvé přiletěla, když mi bylo devět let. O šest let později jsem velkohubě prohlašovala, že se sem vrátím. Sama. Po svém. Mamka se smála, nebrala mě vážně. Co si budeme nalhávat, vážně jsem to nebrala ani já. V následujících měsících jsem tenhle nápad absolutně vypustila a stal se dalším z planých prohlášení, že "tady jednou budu bydlet", "tady budu mít svatbu", "sem pojedu na víkend". Moje budoucnost byla nalinkovaná druhým směrem, žádná Asie, ale Amerika, žádná literatura, ale sport. 

     Celý život jsem byla vychovávána v rodině, kde se sice bezostyšně podvádí při stolních hrách všech hrách, ale když jde na povinnosti a úkoly, plnit se musí do puntíku. Nikdy jsem nevynechala tenisový trénink, nikdy jsem nešla vyloženě za školu, ikdyž jsem si samozřejmě několikrát zahrála na herečku z Broadwaye a jindy měla plnou pusu keců, že se mi nechce. Myslela jsem si, že to dělat musím, věřila jsem, že takhle je to správně.

     Pak jsem odletěla do Koreji na týdenní dovolenou a zamilovala se do této země nanovo a až po uši. Po návratu domů do Prahy jsem si vygooglovala mezinárodní programy na zdejších univerzitách a rozhodla se, že se přihlásím. Sama. Po svém. Rodiče se smáli. Potom protestovali.

     Nepůjdeš.

     Půjdu.

     Nepůjdeš. 
    
     Půjdu.

     My ti to nezaplatíme.

     Tak já si vezmu úvěr. 

     Všichni víme, jak to dopadlo. Do Koreji jsem odešla, v prvním roce utratila všechny peníze, které jsem kdy dostala a vydělala, včetně spoření, které mi rodiče dali do samostatného života, na byt, na kuchyň, na auto. Já za ně nakoupila houbičku na nádobí, překlady středoškolských vysvědčení, peřinu v IKEA a učebnice do prváku. Rodiče mě nakonec podpořili na celé čáře a teď už mi snad i konečně odpustili, že jsem si vydupala plán B. Děkuju.

     Nikdy se nedozvím, jestli by život byl lepší, kdybych bývala odešla do Ameriky nebo zůstala v Česku a za spoření si pronajala vlastní byt. Pokud bych nejela do Koreji, život by byl určitě jiný, těžko však říct, jestli horší, lepší nebo ten správný. Co je totiž správné? 

     Polovina toho, co dnes vyjde v tištěných novinách, už zítra nebude aktuální. Čas tak rychle utíká, jeden den je nám osmnáct a pak otevřeme oči a ostatní nám tipují 25. Vždyť já už mám polovinu bakalářského programu v Koreji za sebou. Nepřeháním, když vím, že za chvilku najdu první šedivý vlas a pak už to půjde totálně z kopce. 

    Proto není čas ztrácet čas. Není čas dělat věci, které si myslíme, že dělat musíme. Není čas řešit, co je správné. Není čas čekat na správnou příležitost, na více peněz, na více kuráže. Udělejme to všechno dřív než bude pozdě. Udělejme to teď. Jak jsme si v šestnácti představovali dospělost? Co jsme si přáli při sfoukávání svíček při posledních narozeninách? Kam jsme vždycky chtěli jet?

     Pojedu do Singapuru.

     Víš, jak jsou drahé letenky? Co tam budeš dělat? 

     Nevím. Ale ušetřím si na ně.

     Kde na to vezmeš?

     Prostě si část ze všeho, co vydělám, dám stranou a nesáhnu na to.

     Ale vždyť v prosinci je zkouškové.

     Já vím. Jenže tohle je jediný termín, kdy se to hodí.

    Kdo hledá výmluvy, najde jich dva miliony. Já za poslední hodinu našla 18202 důvodů, proč ještě o chvilku odložit psaní seminárky. Kdo hledá záminky, proč něco nejde, zvítězí. Ono totiž není nic jednoduššího než říct, že to prostě nejde. Že se to nehodí. Že je to moc náročné. Že "třeba příště".

     Jenže příště už nemusí být. 

     Včera jsem procházela po nábřeží, kochala se nočním centrem Singapuru a do očí se mi regulérně hnaly slzy. Je tohle sen? Jak jsem si tohle zasloužila? Já tu opravdu jsem. Já jsem v Singapuru. Proboha, já jsem v Singapuru, o tom se mi ani nesnilo, Nicole, ty jsi v Singapuru, to je úžasný, tohle je nejlepší den mého života, já jsem v Singapuru, malá holka kouká na velký svět. 



     Teď sedím na tom letišti a vzpomínám si, jak jsem loni letěla do Hong Kongu. Také sama, také za peníze z prasátka. Měla jsem s sebou stejný batoh a tenisky jako teď. Taky jsem po tom luxusním městě chodila s nadměrně těžkým batohem a další tři dny mě bolely ruce. Taky jsem si nepřipadala jako ve filmu. Zato jsem si připadala tak opravdově a živě jako málokdy předtím. 

     Když jsem ještě měla Instagram, sledovala jsem jednu slečnu, která v Koreji učila angličtinu a ve volném čase cestovala po Asii. Navštívila několik zemí a přidávala ty nejzajímavější, nejdobrodružnější a nejsyrovější příspěvky, které jsem na hlavní stránce měla. Záviděla jsem jí s každým dalším check-inem, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že jediný rozdíl mezi námi dvěma je ten, že ona fotky přidává a já je lajkuju.

     Brání mi snad někdo jet, kam jela ona? Zakazuje mi někdo vyrazit tam, kam mě nohy táhnou? Má někdo právo zrušit mi letenku? Utrácí za mě někdo mé peníze? Vydělává za mě peníze někdo jiný? Kromě těch dvou milionů výmluv, které mám, jsem jediná, na koho může puberťák ve mně svést, že nedodržuju, co jsem mu slíbila. 

     Já nechci být sama sobě protivným rodičem, který zatrhává dětské večírky nebo nudným vedoucím na táboře, který trvá na večerce i poslední večer. Já chci být starší sestrou, která té nezletilé objedná mojito, chci být kamarádkou, na kterou je spolehnutí, chci být parťákem, se kterým je radost sdílet život. Chci být pro svoje mladší já vzorem a zároveň pro svoje starší já inspirací, protože co si budeme povídat, čím méně let, tím více naivních iluzí.

     O velkých městech, o princích na bílém koni, o napsaných knížkách, o změně světa, o zastavení hladomoru, o adopci, o dobrých lidech, o dovolené na soukromém ostrově, o drobných pro bezdomovce, o šťastných koncích, o veselých životech, o sobě samém... Když dítě řekne, že bude policajtem, nikdo se mu nesměje. Já se nechci smát svému mladšímu já, které si myslelo, že procestuje svět.

     Sliby se maj plnit. Nejen o Vánocích. A hlavně ty, které skládáme sami sobě.

     Vemte se na výlet, kupte si dort, ušijte si šaty, napište si knížku, řekněte mu, že ho milujete, dejte výpověď v práci, která vás nebaví, pošlete životopis na pozici snů, obvolejte staré přátele, zapalte si tu svíčku, kterou "si šetříte" a letos k Vánocům nedávejte dárky jenom ostatním, ale taky svému mladšímu já.

     Protože jestli v 21 letech vypadám na 25, ve 40 už mě nepustí na horské dráhy. Není čas. Ještě jsem nebyla v Disney Landu. Takže Tokio?

     Děkuju. Děkuju Alině za nádherné tři dny v Singapuru, děkuju rodičům, že respektují patnáctiletého parchanta ve mně, děkuju kouzelné víle, že mě vede asijskými dobrodružstvími, mám stále husinu a slzy na krajíčku, jsem absolutně dojatá tím, jak velký a ohromující náš svět je a jsem do svých cestovatelských snů zamilovaná jako BLÁZEN. 




...Více fotek už brzy v samostatném článku o Singapuru :)


4 komentáře:

  1. Tahle je skvelej článek. Az tak skvelej, ze jsem si ho musela precist jeste jednou. Hned by se mi chtělo vzít batoh, nastoupit na vlak a odjet. Noc je jeste mladá..treba se za chvili zvednu a pofrcim. :D Jen bych potřebovala poradit. Mame od skoly na každy obor 2 místa volné pro stáž do Portugalska. Je to na 3 týdny a hrozne moc bych tam chtela jet. Nejsem si jistá, jestli mam tak velkou šanci, protoze ve tride mame docela dost sprtu a hlásí se tam z mého oboru ekologie aspoň 7 lidi. Například moje kamarádka mela v minulém pololetí jen jednu dvojku. Další mela same jednicky a tři dvojky. Takze budou-li brát v potaz jen znamky, tak teda nevim. Ale stejně bych to chtela zkusit. Moje známky z ajiny mi dávají naději :D. Tak bych se chtela zeptat, jak nejlépe napsat motivační dopis? Mame to psat v češtině a nějak si nevim rady. Co by tam tak mělo byt? Na internetu jsem cetla at napíšeme, co nas od ostatních uchazečů nejvíce odlišuje. Nevim, jestli věta typu: jsem potetovana veganka, která miluje zvířata a přírodu a rada cestuje, je vhodná. :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, Adél! :) Stáž v Portugalsku zní skvěle, určitě se přihlaš, pokud tě to láká! Za zkoušku nic nedáš, to, že si myslíš, že máš malou šanci je normální a zároveň neobjektivní, protože to si myslí každý, myslela jsem si to i já - a podívej, kde teď jsem.

      Nepřipadám si úplně kvalifikovaná na to někomu radit, jak psát motivační dopis, ale vážím si toho, že si to myslíš :D Právě jsem si přečetla "motivační esej", kterou jsem posílala na UIC a celá červená se teď stydím a divím, že mě přijali. Je to nudný, gramaticky blbě, hrozný, potetovaná veganka by bylo světlo na konci tunelu týhle eseje :D

      Upřímně bych ti doporučila jen dvě věci: Buď upřímná a napiš to od srdce, ale zároveň použij racionální a sebevědomé argumenty. Všichni si samozřejmě životopisy i motivační dopisy přikreslujeme, abychom se prezentovali v lepším světle, ale zvlášť v tom dopise chceš zaujmout "příběhem", "důvodem", "něčím svým", co tě právě odliší od zbytku. Životní příběh vyhrává u soudu, v Superstar i u přijímacích komisí, o tom jsem absolutně přesvědčená. Ukaž, jak moc tam chceš jet a proč, dokaž, že si to zasloužíš. Dej tomu, kdo to bude číst, něco, co si bude pamatovat, co ho donutí zvážit tvojí přihlášku a podlož to objektivníma důvodama, že jsi ta správná. Jestli chceš, napiš mi na fb a můžem něco vymyslet spolu. Aspoň se něco přiučím a můj dopis na magistra už nebude tak trapnej :D

      Smazat
    2. Dekuju moc za rady! Jasne, budu moc rada, hned dneska si te přidám.:)

      Smazat
    3. Jen mi asi musíš rict jméno, protoze to nikde nevidím. :DD

      Smazat