úterý 30. ledna 2018

Host ve vlastním domě

          Na konci loňského roku jsem přiletěla na prázdniny do Prahy. Pět týdnů uteklo dřív než jsem řekla ,,Zeman" a já znovu skládám svůj život do neúhledných komínků dovnitř hokejového báglu, který dnes večer odevzdám k dalšímu letu na trase Praha-Soul. 



25.prosince 2017

         Otevřu oči a malíčkem ťuknu na displej na sedadle před sebou. Mísí se ve mně několik emocí, do očí mě pálí záře televizní obrazovky a levou nohou mi prostupují mravenci. 8:43hr. To snad ne. Chce se mi udeřit do sedadla stejně jako do mobilního budíku a znovu se uvelebit na polštář, ale tady to nejde, jsem uvězněná v prostorech 37F a erární polštář ve mně spíš vyvolává vztek, že zase nemůžu spát. Po trase Soul-Praha dnes letím potřicáté druhé, člověk by si myslel, že už jsem si vydobyla věrné místečko v business třídě a vynalezla taktiku, která nezklame, ale já s nespavostí na palubě a s následným jetlagem díky posunu času bojuji stejně jako cestovatelský začátečník.
Když klesáme dolů a pilot hlásí, aby se posádka připravila na přistání, rutinně promlouvám k Bohu a dlaně spojuji pod fialovou dekou, taktéž erární. Nesnáším létání. Bože, děkuji ti, že jsi nás provázel tímto letem a všechny si nás dovedl bezpečně nad Prahu. Díky, že pilot neusnul, že se nám za letu neulomilo křídlo, že nám ptáci nevlítli do motoru, že se se mnou neutrhla záchodová kabinka na straně trupu, že nikdo nezkolaboval, že jsme to přežili, chce se mi říct, ale nechci přivolávat tragédii, a tak se pomodlím i za následující okamžiky. Vzlétnutí a přistání je nejnebezpečnější, říkal můj známý stevard. Prosím dej, abychom bezpečně přistáli a ve zdraví dojeli do svých domovů a hotelu. Stůj při nás ještě pár desítek minut. Bože, ať se nám vysune podvozek, ať není runway kluzká, ať nesjedeme na trávu, ať nenarazíme do jiného letadla, ať nezačneme hořet. Bože, ať hlavně nikdo nezačne tleskat.
Jen co náš airbus zastaví u tunelu, všichni kolem mě vyskočí a začnou se oblékat. Já nespěchám, nemám kam, ačkoliv na mě již za pár okamžiků budou zírat cedule „Vítejte v Praze“ a po nich i vlastní maminka, to je přece důvod k těšení se. Naposledy zkontroluji kapsu umístěnou v sedadle přede mnou, počtvrté, kdyby náhodou. Pas mám, mobil také, sluchátka jsem používala erární, vodu jsem již vypila, pudr je v kabelce, časopisy nečtu, v pořádku, můžu jít, což mě zároveň mrzí, možná by mě víc lákalo letět zpátky pro něco, co jsem zapomněla nebo jen oddálit ten moment, kdy zase vstoupím do země, kde se cítím jako cizinec, ať už přistávám v Koreji nebo v Česku.
,,감샇사합니다," děkuji naposledy korejským letuškám v tyrkysových kostýmcích a táhnu svůj příruční kufr tunelem z Airbusu A330. Žádná fronta u pasové kontroly. Naopak úmorné čekání u pásu se zavazadly. Celník, který nechá projít patnáct Asiatů s kufrem plným kimchi, kysaného zelí, ale mně zkříží cestu a požaduje vidět obsah mého hokejového báglu. ,,Je to nutné? Letím domů na prázdniny, nic nevezu," říkám vždy stejně protivně a zle, mezitím co se mě pán vyptává, odkud letím, co odtamtud vezu a jak dlouho jsem tam byla. ,,Půl roku v Koreji a sto let u pásu 14." 
Chápu, že je to jejich práce a snažím se celníky respektovat stejně jako revizory, kteří nechají tři bezdomovce klidně spát mezitím co studentům 1.července sází pokuty za to, že jim vypršela studentská desetiměsíční jízdenka, ale hned při příletu na Ruzyni na mě hned dýchne ta naše negativita. Zamračené obličeje. Otrávení pracovníci za přepážkou. Proč teda nejdete pracovat jinam, pane? 
Konečně. Rodina v příletové hale. Polibky a rychle pryč. Východ. Nádech čerstvého vzduchu. Fronta taxikářů, kteří čekají na prvního turistu, kterého sedřou na kůži. Parkoviště C. Zaplatit lístek. Natlačit těžký vozík s kufry do výtahu. Rutina. Zažila jsem tenhle scénář tolikrát, že ve mně nevyvolává ani špetku emocí. 
Potom vejdu do pokoje, rozhlédnu se po pokoji a zahrne mě zvláštní mix pocitů, že mi domov strašně chyběl a zároveň, že mi nechyběl vůbec. Že jsem úplně jiný člověk než když jsem odjížděla a zároveň, že se nic nezměnilo. Jako kdyby se při každém návratu do Prahy opravdový život zastavil a já žila v nějakém zvláštním mezičase, ve vzduchoprázdnu, v zemi nezemi, kde jsem se sice narodila, ale už tu nebydlím, s lidmi, kteří jsou mi blízko, ale ve stejnou chvíli daleko. Jako kdyby se při každém letu do Soulu otevíraly pomyslné nůžky a já seděla na druhém konci než moje čecháčkovství.

          31. ledna 2018

         Nemůžu spát. Dlouho do noci se převaluji, abych v 5:39 rezignovaně vstala a odebrala se do kuchyně uvařit si čaj. Z lednice se na mě směje vysočina, selské mléko a Kofola, klasická sestava, která mi připomene, že dnes odlétám do krajiny kimchi, rýže a vody.
         Ještě nemám sbaleno, poprvé za tři roky totiž letím do Koreji jen na dovolenou, konkrétně na pět týdnů. Dva týdny strávím na Olympiádě, dva touláním v Soulu a jeden v Tokiu. Těším se na Martinu Sáblíkovou, na olympijský hokej, na tatínka, na kamarády, na korejské jídlo a na své oblečení, které se mi v prosinci nevešlo do kufru. Netěším se na krutou zimu, na nekonečné hodiny v mhd, na školní povinnosti, ačkoliv si beru semestr pauzu. Těším se, až se vyspím.
         Návraty domů jsou vždy obtížné, především pro mé játra, srdce a pravé rameno. Odehrála jsem desítky hodin ve své milované tenisové škole Lucie Hradecké, vypila jsem nezapamatovatelné množství piva a (znovu)shledala jsem se s lidmi, které mám moc ráda. Jako obvykle jsem ale nestihla vidět všechny, které jsem vidět chtěla a jako obvykle mi přijde, že jsem se svými milovanými strávila příliš málo času. Úlevou mi je jen vědomí, že stejně rychle jako utekl leden, uteče i únor a já budu zase zpátky v Praze.
         První týden v březnu se totiž do Prahy vrátím, jak jsem si naplánovala na podzim. Budu zde s přestávkami až do srpna, protože si beru semestr pauzu a budu se věnovat stáži, práci a bakalářské práci. Snad. Určitě. Určitě, dědo! 
        Zpět do Česka se už teď těším, Praha zas a znovu obhájila první příčku nejkrásnějších měst na světě a já se nemohla vynadívat nádherných baráčků, červených střech, dřevěných oken a kočičích hlav. Zároveň musím přiznat, že jsem ráda, že odjíždím. Obzvlášť po událostech minulého víkendu.
        Vždycky, když se navrátím po semestru domů do Čech, zažívám takový reverzní kulturní šok. Při každém nástupu do metra mě šokuje, že je volné místo k sezení. Pořád mě udivuje, že v metru není ani signál ani wifi. Budiž mi útěchou, že si tu lidé v MHD teda čtou a s papírovou knížkou nevypadám, jako kdybych přijela na návštěvu z 19.století jako tomu bývá v Soulu.
          Hokejová Sparta hraje přesilovky stejně blbě jako už šest sezon. V novém roce jsem byla na hokeji v O2 aréně dvakrát a dvakrát jsem byla svědkem ostudné prohry domácího týmu. Doufám, že Čechům i Korejcům se bude na Olympijských hrát dařit podstatně lépe než holešovickému klubu.
          Zvolili jsme si za prezidenta Miloše Zemana. Trvalo mi tuto větu napsat, napadaly mne totiž jen vulgární verze, emocemi zabarvené fráze a zbytečně negativní prohlášení. Volby jsem letos prožívala velmi intenzivně a výsledek mi doslova zlomil srdce a podlomil víru v český národ. Zlomit nad Čechy a Českem hůl by však byla ta nejhorší reakce, a tak si za cíl dovolené v Soulu dávám vzdělat se v naší historii, podívat se českému národu pod kůži a probudit v sobě znovu vlastenecké cítění. Sloužit mi k tomu budou knihy Češi od Františka Koukolíka, Opuštěná společnost od Erika Taberyho a český olympijský tým nominovaný na hry v Pyeongchangu.
          Česká republika je mým domovem, Praha je mou srdeční záležitostí a čecháčkovství je mi blíže než si připouštím. Pobyt v zahraničí, byť pětitýdenní, mě v tom vždy utvrzuje. Na druhou stranu si pokaždé v cizině vytvářím mylnou ideu, že mezitím co já s každým dalším týdnem daleko od mámy a komfortní zóny rostu, roste se mnou i český národ.
          Pravdou ale je, že v České republice se toho moc nemění. A když už, jde to ztěžka a velmi pomalu. Uzavírky poloviny stanic pražského metra budou trvat snad půl roku, vyšetřování Čapího hnízda asi věčnost a vyřízení korespondenčního hlasování ve volbách pro Čechy žijící v zahraničí se snad dočkají aspoň moje děti. Stejně rychle jako magistrát hlavního města spravuje dopravní záležitosti a spravedlnost se snaží dostihnout Andreje Babiše, obyvatelé České republiky opouští své krabice a s nimi i omezenost.
           Omezenost, která se projevuje xenofobií, vulgaritou, negativitou, komunistickou minulostí, nenávistí a vymezeností. Vymezeností vůči cizincům, imigrantům, pražské kavárně, novým příležitostem, velkým snům, cílevědomosti a neznámému.
             Neznámým se pro mě tak stal můj domov, který zůstává stát na místě, mezitím co já létám tisíce mil tam a zpátky a cestuji, poznávám a ptám se. Čím více se ptám, tím více mi ale na mysli vyvstává jediná otázka. Kde domov můj?
           A taky; kam patří tahle keramická mistička? Kde máme pytle na odpadky? Na jakém programu je Eurosport? Maminko, může u nás dnes spát kamarád?

             Návraty domů tak nakonec přece jen přináší změny.

             Omlouvám se, že jednou z těch změn byla absence nových článků na blogu. Je sice fakt, že jsem byla extrémně vytížená a neměla jsem tolik volného času, jak jsem si představovala. Pravdou ale je, že jsem toho na srdci měla - a stále mám - spoustu, ale nedařilo se mi dát tomu písemnou podobu.
          Během února v Koreji chci dohnat resty, v zásobě mám výroční fotoreport z Hong Kongu, další rozhovor z rubriky Češi v Koreji, pár skromných nápadů na Pondělní plky a jeden neskromný nápad na to, jak dát svým korejským dobrodružstvím trochu jinou podobu a bohatší formu.
             Inspirací mi je má pisálkovská kamarádka Kristina Kim a mnoho vašich milých zpráv a ohlasů, za něž upřímně děkuji. Slibuji, že se polepším a budu blog zásobovat častěji, v následujících dnech ale budu zásobovat především facebookové stránky Korejská dobrodružství a svůj osobní Instagram, kam budu cpát jednu olympijskou fotku za druhou, tak sledujte dění z Pyeongchangu se mnou!

               Myslete na mě během dalšího nekonečného letu, fanděte našim a začněte číst Taberyho.

Žádné komentáře:

Okomentovat