čtvrtek 8. března 2018

TOKYO

    Loni v zimě jsem si slíbila, že začnu více cestovat - po korejském ostrově i po celém asijském kontinentu. Od té doby jsem navštívila Hong Kong, Singapore, Sapporo, BusanJeju a teď i Tokyo.


     Cesta do Tokya byla mým třetím výletem do Země vycházejícího slunce, před lety jsem byla v Osace a Kyotu, loni právě ve zmíněném Sapporu. V Japonsku se mi vždycky líbilo, tamní lidé jsou milí a vstřícní, jídlo výborné, prostřední krásné, nebylo nač si stěžovat. Tokyo mě však absolutně pohltilo.
     Na celý výlet jsem měla vyhrazené jen tři dny, strávila jsem je tedy všechny přímo v Tokyu, přestože mým velkým snem je podívat se do nedalekého Nikka. Tři dny ve velkoměstě, oproti kterému i Soul působí téměř jako poklidné městečko na periferii, však stály absolutně za to a klidně bych "jenom do Tokya" letěla znovu. Hned příští týden.
    


  1.den

     Na trase Soul-Tokyo létá denně několik desítek letadel. Letenky se vyplatí kupovat dopředu, stejně jako jinam po Asii se dají sehnat za pár tisíc. Já jsem letěla se společností Jin Air, což je nízkonákladová jihokorejská společnost pod křídly Korean Air. Let z Incheon Airport na Narita Airport trval necelé tři hodinky, na japonském letišti pak všechno probíhalo extrémně rychle, hladce a pohodlně.
      Z letiště jsme jeli Bus Limousine, kterým jsem zvyklá jezdit v Soulu, na stanici Tokyo Station, odkud jsem jela metrem do svého hotelu. Na webových stránkách jsem si našla odjezdy, hned v příletové hale byly pokladny s informacemi, kde mluvili solidně anglicky, takže nebyl problém se domluvit. Jednosměrná jízdenka z letiště Narita na Tokyo Station stála  ¥ 3100, což se na konci výletu ukázalo jako nevýhodné, lepší je jet s JR Bus. Bus Limousine je však pohodlný (v Soulu i v Tokyu), poskytuje hodně místa na nohy a bezplatnou wifi.
     S japonským metrem, ať už v Sapporu nebo v Tokyu, je to komplikovanější. Systém městských a privátních meziměstských tras je na místě poměrně nepřehledný, podzemní linky jsou mnohdy spojeny s podzemním obchodním centrem, přestupy jsou dlouhé a dokážou člověka pěkně zamotat. Navíc má každá stanice v průměru čtyři exity, takže je fajn být dopředu připraven. Doporučuju si pořídit bezplatnou aplikaci Tokyo subway, která sice neobsahuje jízdní řády, ale vypočítá vám délku cesty a přehledně poradí, kudy jet. Já jsem měla pro jistotu i papírovou mapu, která se dá sehnat jak na letišti, tak na všech velkých stanicích. Co se týče lístků, já jsem si v offline pokladně koupila 72hodinovou jízdenku na trasy Tokyo metro a Toei subway, což jsou hlavní dvě trasy, které budete používat, budete-li se držet centra města. Jízdenka na 72 hodin stála ¥ 1500, což bych na jednorázových jízdenkách projela už za den. 

Metro v Tokyu

Metro v Tokyu

     Hned první den jsem vyrazila na nejrušnější křižovatku světa u stanice Shibuya. Takhle, ona skoro každá křižovatka v Tokyu vypadá rušněji než ve zbytku světa, ale takhle to má černé na bílém. Davy proudí všemi různými směry a s každou zelenou pro chodce jako by se zastavil čas, všichni totiž upírají zraky na pět přechodů - ať už před sebou nebo pod sebou. U zastávky je totiž několik kaváren situovaných do vyšších pater včetně Starbucks, kde je boj o židle u okna asi nejvýraznější. Já jsem se šla kochat pohledem z kavárny ve 3.patře prodejny L'Occitane a než mi přinesli kávu, prošlo křižovatkou asi osmnáct tisíc lidí. Příště půjdu radši hned nakupovat do jednoho z obrovských obchodů, kterých je v okolí nespočet. Dále je ve čtvrti spoustu restaurací, heren, barů, kaváren,... a podobný model se opakuje všude po městě, Tokyo je absolutně zaplavené neonovými světly reklam a křiklavými vstupy do všemožných podniků. První oběd v Tokyu vyhrál japonský ramen, na kterém jsem závislá - na všech druzích, můj oblíbený je však Miso Ramen.


Shibuya
Nejrušnější křižovatka na světě

Shibuya
Shibuya

Ramen restaurace

Ramen

Automat na objednávání

    Příjemným odpoledním únikem z velkoměstského blázince byla procházka ve čtvrti Shimokitazawa. Do Shimokitazawy buď dojdete ze Shibuya pěšky cca za 30minut, nebo pojedete po jedné ze soukromých železničních linek, Odakyu Railway and Keio Inokashira (kde neplatí jízdenka na Tokyo Metro, je tedy nutné si koupit jednorázovou), a vystoupíte na stejnojmenné zastávce. V okolí Shimokitazawa stanice se nachází několik hipster obchůdků, butiků, stánků s novinami, retro kaváren, street artu a obecně prostředí, které ve vás navodí náladu nedělního brunche sdíleného na Instagramu. Když půjdete ze Shibuya pěšky, minete i mnoho nádherných vil a ambasád. Jako nezasvěcený pozorovatel bych řekla, že tady bude bydlet tokyjská smetánka. 


Shimokitazawa
Shimokitazawa
Shimokitazawa

Shimokitazawa

Shimokitazawa

    Mou další zastávkou byly Roppongi Hills. Moderní čtvrť, ve které se nachází především kanceláře, headquarters velkých firem a japonských novin, obchody a restaurace, oplývá krásnou architekturou a jednou skleněnou budovou vyšší než druhou. Já jsem si koupila vstupenku na vyhlídku v mrakodrapu Mori Tower, v jejíž ceně ¥ 1800 byla kromě Tokyo City View 250 metrů nad zemí také výstava v Mori Art Museum, tou dobou Leandro Erlich: Seeing and Believing. Jak pohled na město z výšky, tak výstava stály absolutně za to. Dobrého výhledu na Tokyo se vám však údajně dostane i zdarma z Tokyo Metropolitan Government Building, kam jsem bohužel nestihla zajet. V okolí Roppongi Hills je pak spoustu dobrých restaurací a hospod, já jsem zavítala do Brewdog, do skotské pivnice, ve které se schovávalo mnoho zahraničních piv i hostů. Jedním ze zaměstnanců (kteří byli mimochodem všichni velcí sympaťáci a mluvili plynně anglicky) mi pak byla doporučena i blízká pivnice ANT N' BEE, kde mají na výčepu hlavně japonská piva.
     
Tokyo City View
Tokyo City View

    První den jsem pak zakončila sushi v jedné z náhodných restaurací poblíž Tsukiji Station, procházkou po čtvrti Ginza a koktejly ze saké v Okinawa baru. Ginza je čtvrtí plnou butiků a luxusních obchodů jako Gucci, Louis Vuitton nebo Tiffany & Co. Je zde i hodně fancy restaurací, ze kterých vyprovázely hosty k osobním řidičům nádherné Japonky, oděné do kimon ve stylu gejši. Bar Okinawa byl jediným v oblasti asi kilometr čtverečních, který se netvářil snobsky, naopak velmi uvolněně. Atmosféra baru dokonale odpovídala jeho názvu, díky moc milé obsluze, dobrému pití a příjemné hudbě jsem si připadala jako na písečné pláži na Okinawě. V baru jsem vydržela do ranních hodin, hřeb večera totiž nastal až ve 3 ráno.


Okinawa bar

2.den


     Druhý den plynule navázal na ten první, hned z baru ve čtvrti Ginza jsem se totiž jen došla osprchovat na hotel a vyrazila jsem na místní rybí trh Tsukiji. Bydlela jsem v hotelu APA asi 300 metrů od trhu, jednou z priorit výletu totiž bylo dostat se na aukci tuňáků, která probíhá každé ráno v 5 hodin. Aukce je však pro veřejnost otevřená jen částečně, ke sledování je denně připuštěno jen prvních 120 šťastlivců. První skupinka po 60 lidech odchází na aukci kolem 5:25, fronta se však tvoří mnohem dříve, dle recenzí často hned po půlnoci. Já jsem měla štěstí v neštěstí, protože celou noc extrémně pršelo, takže si výlet na tržnici nejspíše hodně lidí rozmyslelo a když jsem kolem 3:15 ráno dorazila do čekací místnosti, byla jsem asi 15. v řadě. Po mém příchodu však každých pět minut přibývali další a první skupinka byla ve 4 hodiny naplněna. 

Mapa tržiště

     V místnosti, ve které se čeká, se sedělo na zemi (na bundách), někteří i spali. Topilo se tam, byly tam toalety i automaty na kávu. Bez problému se tam dalo jíst i pít, což všichni hojně využívali ke konzumaci kávy a energetických nápojů. Pokud se na aukci chcete dostat, doporučuju jít co nejdříve a buď se dospat tam nebo dopoledne v hotelu v blízkosti. Na aukci vás pustí asi jen na 15 minut, pokud si poté dáte sashimi ke snídani, což doporučuje každičký chuťový pohárek v mém těle, vyjdete z tržnice kolem 7 hodiny ranní, což se dá vydržet. Pokud si půjdete dát sashimi, opusťte skupinu ostatních, kteří s vámi na aukci byli a nenechte se zlákat žádným "průvodcem". Raději si sami trh projděte a pozorujte, kde se vám bude nejvíce líbit a kde to bude odpovídat vašim cenovým možnostem. Já jsem se samozřejmě v dešti nechala průvodcem zlákat a usedli jsme do první restaurace, kde bylo sashimi sice výborné, ale nazítří jsem zjistila, že mohlo být ještě lepší. 

Aukce tuňáků
Aukce tuňáků
Aukce tuňáků
Snídaně


     Po ranní aukci jsem prospala celé dopoledne v blízkém hotelu APA, ale až do oběda pršelo, takže jsem ani neměla výčitky, že do města znovu vyrážím až s odpoledním sluníčkem. Po průtrži mračen bylo azuro a 20 stupňů, což hodilo k jarní procházce Imperial Palace Gardens. Tam nastalo asi jediné zklamání z celého výletu, protože jsem rozmazlená královskými komplexy z Koreji, mezitím co v Tokyu zbyly z paláců jen trosky, v lepším případě domečky pro poddajné, obranný dům a tea house. Zároveň ještě nebylo natolik jarní počasí, aby všechny stromy kvetly a i jezírko bylo vypuštěné. Věřím, že v období sakur nebo v létě musí být zahrady nádherné, já jsem tam holt byla moc brzy. Vstup do zahrad je zdarma.

Imperial Palace Gardens

Imperial Palace Gardens
Imperial Palace Gardens

Imperial Palace Gardens
Imperial Palace Gardens
Imperial Palace Gardens

Imperial Palace Gardens

     Pár kroků od zahrad je The National Museum of Modern Art, kde byla k vidění dlouhodobá kolekce umění a dočasná výstava The Joy of Life of Kumagai Morikazu. Vstupenka na obě výstavy stála asi ¥ 1100, vstupenka jen na dlouhodobou kolekci stojí ¥ 500. Dle webových stránek muzea dlouhodobá kolekce obsahuje 14 děl, které japonská vláda označila za důležitý kulturní majetek. Devět z nich spadá pod japonský styl malby zvaný Nihon-ga. Já umění absolutně nerozumím, takže návštěvy galerií soudím jen na baví/nebaví a exhibice v Mori Art Museum mě bavila více. 

     Večer jsem zakončila v asi nejdivočejším japonské distriktu - ve čtvrti Shinjuku. Právě tady se nachází Tokyo Metropolitan Government Building s vyhlídkou zdarma, nejvytíženější železniční stanice na světě, nebo třeba robot restaurace. Já jsem na doporučení taťky, který do Japonska pravidelně jezdí, zamířila do sushi baru Tsukiji Sushiko. Jedná se sice o řetězec sushi barů, takže jich je po Tokyu více, ale tatínkové mají podobně jako maminky vždycky pravdu - otcové obzvlášť, co se týče dobrého jídla.

Shinjuku




     Po večeři jsem si dala s kamarádem hodinový rozchod s naivní představou, že když každý půjdeme, kam chceme, stihnu toho spoustu vidět a nakoupit. Ve čtvrti neonových světel se přece musí nakupovat, že jo? Prvních třicet minut jsem chodila sem a tam s otevřenou pusou a dalších třicet minut jsem hledala místo srazu. Už mě nikdy nenechávejte v Tokyu samotnou. Prosím!

Shinjuku
Shinjuku
Shinjuku

Shinjuku

     Kromě nakupování se v Shinjuku žije bohatým nočním životem, vedle stovek restaurací je tu i stovky barů a klubů. My jsme zapadli do irského baru, který perfektně připomínal korejský Itaewon, cizineckou čtvrť, kde v baru potkáte buď Američany nebo místní, v tomhle případě Japonce, kteří se chtějí bavit s cizinci. Po dvou japonských pivech (japonské pivo je super!) jsme se ale dali o pár kroků dál do Golden Gai, což byl pro mě jeden z highlightů celého výletu.

      Golden Gai je oblast o asi sedmi úzkých uličkách, ve kterých se nacházejí maličké bary. Přestože sídlí jen pár stovek metrů od rušného centra Shinjuku, kde vám každou chvíli hrozí epilepsie z blikajících billboardů, Golden Gai jakoby žila ve svém vlastním světě. Uličky jsou úzké, temné, jen částečně osvětleny pouličními lampami. Nejsou tam davy lidí, nehraje tam hudba, vlastně to chvílemi působí až jako strašidelné místo, kam byste se sami v noci nejspíš nevydali. V každé uličce je cca dvanáct barů, každý s kapacitou mezi 3-10 místy k sezení. Ve většině barů vám k ceně drinku připočítají poplatek za vstup, který se většinou pohybuje okolo ¥ 500, zážitek z podniků je však k nezaplacení. Obešla jsem tři bary, byly si podobné svou útulností, komorní atmosférou a milou obsluhou, zároveň absolutně odlišné svou unikátní podobou. Ten první se nesl ve stylu rocku a v tóninách Pink Floyd, zdi i strop byly plné bankovek z celého světa a na menu dominovala whisky. Ve druhém pracovala mladá Japonka, která se všemu smála a dala nám toast se sýrem a šunkou zdarma, interiér byl vyzdoben americkými vlajkami a z tabletu hrál K-pop. Poslední bar byl hodně fancy, velké lustry, kožené sedačky, oříšky v broušeném skle a na menu hlavně sake. Golden Gai pro mě byl jednoznačně jedním z vrcholů Tokya a zároveň asi tím nejautentičtějším, co jsem za ty tři dny zažila. Přála jsem si, aby tam se mnou byli všichni, na kom mi záleží - aby zažili stejnou atmosféru a kouzlo jako já, tak moc se mi tam líbilo. Cestou k taxi, který jsem si musela vzít k hotelu, protože v Tokyu metro stejně jako v Soulu o půlnoci končí, jsem se ještě stavila na tamní "antikocovinový kebab" ve formě bramborových kuliček plněných chobotnicí. 10/10. 

Golden Gai
Golden Gai

Golden Gai
Golden Gai


3. den

    Třetí a zároveň poslední den v Tokyu jsem strávila touláním se po čtvrti Tsukiji, kde jsem bydlela. Znovu jsem zašla na Tsukiji fish market, protože po aukci tuňáků jsem se hned po snídani těšila do postele. Největší tržiště s mořskými plody na světě však stojí procourat křížem krážem! Kromě stánků s mořskými plody - živými, mrtvými, sušenými, grilovanými - tu koupíte i japonskou keramiku, holínky, rybářské potřeby, zmrzlinu s příchutí sakury, místní praženou kávu, ovoce a zeleninu nebo knížku s recepty na všechny druhy sushi. 
     Já jsem na asijskou keramiku téměř až úchylná, nejraději bych si domů koupila všechno, co vidím, takže jsem se musela rychle upnout na mou druhou posedlost - dobré jídlo. Na Tsukiji se můžete najíst buď "na stojáka" u jednoho ze stánků, ve kterých prodávají špízy, dezerty, naporcované steaky, sushi rolky a podobné "chuťovky", nebo v jedné z restaurací, do které vás budou po celém trhu lákat jejich zaměstnanci. 

Tsukiji Fish Market
Tsukiji Fish Market
Bílé jahody byly dvakrát tak drahé
Tsukiji Fish Market



     My jsme usedli na pultík malinkého sushi baru Tsukiji Itadori Bekkan v jedné z bočních uliček a tam jsem ochutnala nejlepšího tuňáka, kterého jsem kdy jedla. Těžko se to popisuje, já sama nevěřila tátovi, že sashimi a sushi jsou v Japonsku ještě lepší než sashimi a sushi v Koreji, kde jsou výtečné, ale celý výlet do Tokya byl jeden velký gastronomický orgasmus a sashimi z Tsukiji marketu byl třešničkou na dortu.

Tsukiji Itadori Bekkan

Tsukiji Itadori Bekkan




    Do konce dne už tenhle kulinářský zážitek nic nepřekonalo. Ani návštěva budhistické mši v tamním chrámu, ani zmrzlina s příchutí sakury, ani rozhovor pro Asahi TV na letišti před cestou domů. Rozhovor vlastně kulinářskému zážitku nesahal ani po kotníky, zaprvé jsem nebyla namalovaná, zadruhé jsem neřekla ani jeden japonský název správně a zatřetí jsem nedostala ani kupon na pivo Asahi zdarma. Na druhou stranu, ruku na srdce - jakou jinou českou bloggerku uvidíte na japonské televizi? :)))) Za odměnu, že jsem konečně slavná, jsem si hned běžela koupit tričko a večeři - v obou případech ramen.

     Ramenu, sushi, odměn sám sobě a cestování totiž nikdy není dost. Tak zase někdy!

     Třeba ve Vietnamu? 


Restaurace

Zmrzlina s příchutí sakury
Budhistický chrám
Tsukiji

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat